Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Před jedenácti lety vyšel v čísle Cinepuru věnovaném jihokorejské kinematografii text nazvaný Kombinatorika žánrů a postav, který se pokoušel popsat neschematičnost tamních populárních filmů jejich vztažením k žánrovým vzorcům známým evropským divákům. Kasovní hity Kim Ji-woona a Pong Čun-hoa popisoval skrz to, nakolik se v Kimových dílech postavy podřizují proměnám subžánrů, respektive jak v Pongových snímcích postavy svým jednáním směřují žánry mimo tradiční koleje. Článek takto nabízel vysvětlení, v čem spočívá originalita korejských komerčních snímků v očích západních diváků.

S odstupem času a v kontextu nových titulů obou režisérů ovšem předestřený pohled vyjevuje své limity. Ač s dobrým úmyslem, text se snažil filmy vznikající v odlišném kulturním prostředí popsat skrze to, čím se podobají západním žánrovým příspěvkům. Vztahoval tedy něco cizího k tomu, co je nám dobře známé, čímž nám ono cizí sice přiblížil, ale neodhalil jeho podstatu. Obzvláště v případě Pongových filmů se tento přístup ukazuje zrádný a omezující. Kontakt s něčím cizím totiž můžeme označit za základ autorových vyprávění, která tak své postavy a přeneseně i diváky konfrontují s jejich zažitými schématy a hodnotami – ať už oním cizím elementem je otravný pes, sériový vrah, obvinění syna z vraždy či masokombinátová korporace.

Když se přeneseme přes okouzlení neobvyklými variacemi žánrů, jako společný základ všech Pongových filmů se vyjeví fascinace napětím mezi člověkem a společností coby souborem pravidel a mechanismů, které mají sloužit k zajištění koexistování lidí. Přičemž onen systém nařízení či zákonů v Pongových příbězích koliduje s tužbami či přesvědčeními jednotlivců.

Režisérovy sympatie při tom vždy stojí na straně oněch chybujících, přízemních a do sebe zahleděných lidí. Ponga totiž dle jeho vlastních slov zajímá, co je člověk, a odpovědi na to nalézá právě v situacích, kdy může své postavy a jejich osobní zájmy konfrontovat s protichůdnými hodnotami či mechanismy společnosti. Proto také často nepředkládá jednoznačné konce, neboť mnohem podnětnější může být sledovat postavy upínající se k tužbě po řešení než jeho dosažení. Takovéto konflikty a napětí pak Pong vkládá do jednotlivých sekvencí svých uhrančivě sympatických a současně destruktivně zábavných vizí, které oscilují mezi intimními mikrokosmy (Pes, který štěká, nekouše, Matka), rozmáchlými sociálně-ekonomickými freskami (Ledová archa, Okja) i obrazy konkrétních etap korejské společnosti (Vzpomínky na vraha, Mutant).

Nejnovější Pongův film Parazit, ověnčený hlavní cenou na letošním festivalu v Cannes, se ukazuje jako svým způsobem průsečík Pongovy dosavadní filmografie. Ačkoli bychom v něm našli prvky subžánru „home-invasion“ thrillerů, kde poklid a bezpečí domova naruší vpád vnějších agresorů, mnohem zásadnější je, jak režisér na prostoru jednoho domu dokáže kousavě a komplexně reflektovat napětí v jádru moderní (nejen korejské) kapitalistické společnosti. Skrze jednotlivé nápaditě rozvedené scény odhaluje status quo založený na vzájemném mocenském a ekonomickém parazitování jednotlivých pater společnosti. Navzdory svým zjevným sympatiím zůstává současně vůči všem figurám nesmlouvavý. Ty movité vykresluje jako blahobytem absurdně zdegenerované a vzdálené reálným problémům, zatímco na straně talentovaných a vynalézavých chudáků odhaluje zahořklost a přesvědčení o vlastní apriorní nadřazenosti, které jim brání v dosažení spokojenosti.

Stěžejní motiv, vlastní všem stranám zastoupeným v Parazitovi, představuje upínání se k utopickým příslibům štěstí, jež se v základu vážou na ideál rodiny a její pospolitosti i existenční zajištěnosti. Paradoxně je však tato hodnota právě jedním ze zákeřných nástrojů systému, který skrze ni vede jednotlivce k udržování kořistnické společnosti v chodu.

Pongova tragikomická vize třídního systému představuje protipól líbivým iluzím o naplňování statu quo, jaké nám předkládají midculty typu britského seriálu Panství Downton. Současně je ale také na míle vzdálená jednostranné apelativnosti festivalových exploatací bídy. Stejně jako v předchozích filmech Pong nikdy nesklouzne k cynismu či jízlivosti a zůstává neustále komplexní a nevyzpytatelný. Jeho hrdinové nám sice přirostou k srdci svou vynalézavostí a chytrostí, ale současně nám režisér neváhá připomenout, že sledujeme vyprávění o oněch nevábných lidech, které každý den podceňujeme svým přehlížením.

Pongova bravura pak spočívá v tom, že předestřený obraz naší společnosti dokáže zpracovat jako divácky mimořádně vděčný film, který publikum vtahuje napínavě rozehranou a skvěle gradující premisou. A nad to vyvolává údiv precizní režií i důmyslnou inscenací a kamerovým řešením jednotlivých sekvencí. Ostatně i v tom můžeme vidět odůvodnění, proč je tak lákavé k Pongovým filmům přistupovat na základě žánrů. Ty totiž předjímají něco univerzálně přístupného a srozumitelného, zatímco od autorských vizí čekáme spíše náročnost. Pong však ukazuje, že osobitost, provokativnost, zábavnost a přístupnost se nemusejí vylučovat.