Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Celovečerní debut německé režisérky Nory Fingscheidt Narušitel systému je tak trochu nomen omen. Důrazně, ale přitom neokázale totiž vypadává z různých škatulek, do kterých bychom ho rádi vměstnali.

Snímek vypráví o devítileté dívce Denni, která čím dál beznadějněji putuje od jednoho bezradného vychovatele ke druhému, aniž by jí některý z nich výrazněji pomohl. Denni trpí nezvladatelnými a často násilnými záchvaty vzteku, které ještě zhoršují běžné průvodní jevy jejího dětství – panovačnost, sebestřednost nebo touhu po absolutní pozornosti druhých. Kvůli tomu nebydlí s matkou, která z ní má strach a trpí pocitem, že ji nezvládá. Na mnoho výchovných ústavů je ještě mladá, ale v dětských domovech a podobných zařízeních pro děti si s ní nedokážou poradit.

Film by mohl působit jako sociální drama, které upozorňuje na nějakou konkrétní diagnózu, určitý přesně specifikovaný typ dětského chování. Jenže tohle nedělá. Chování dívky ve filmu není nikde přesně klinicky popsáno a označení „narušitel systému“ také není žádný zavedený pojem pro určitý typ problémových dětí. Fingscheidt toto sousloví slyšela, když natáčela dokument o domově pro ženy bez domova. Jedna z pracovnic tam o čtrnáctileté dívce, která se do domova právě nastěhovala, prohlásila, že je to „narušitel systému“ a že podobné dívky se po svých čtrnáctých narozeninách často ocitají bez domova.

Proto také nejsou tak úplně adekvátní kritiky, které film odsuzují na základě toho, jestli zobrazuje skutečnou péči o problémové děti dostatečně realisticky, nebo dokonce idealizovaně. Režisérku totiž nezajímá popis nějakého skutečného prostředí. Celý film jako by byl spíš obecnou úvahou nad titulním souslovím – co jsou v lidské společnosti systémy a co to znamená být jejich narušitelem. Fingscheidt nevycházela z žádné konkrétní studie, ale prý spíš z toho, že sama byla divoké dítě. Zároveň jí nevyhovovalo, že děti jsou ve filmech často zobrazovány jako roztomilé, bezbranné nebo nanejvýš komicky uličnické.

Postava Denni, která je alfou i omegou celého snímku, naštěstí nepůsobí jako sympatická oběť systému, ale ani jako divoké monstrum. Přitom dokáže být obojím zároveň. Jen jednou se film pokouší vynášet nad jejím chováním určité soudy ve scéně, kdy matka Denni zničehonic odvolá svůj původní návrh vzít si dceru zpátky domů. I v téhle situaci je ale zřejmé, že film nechce opakovat klišé o tom, že lékem na všechna dětská traumata je rodičovská láska. Naopak ho spíš problematizuje, když ukazuje matku jako evidentně nešťastnou postavu, která je z vlastního vztahu s dcerou také nesmírně frustrovaná.

Podobně ostrým střídáním mezi láskou a zlobou či strachem na Denni reagují i postavy vychovatelů stojící uvnitř „systému“. Nejkomplexnější je ale samotná Denni v uhrančivém podání Heleny Zengel, protože její „divoká“ osobnost má stejně nejednoznačný vztah k „systému“, do kterého by se měla zapojit. Především je ale dítě, takže systematičnost je něco, co by se měla teprve naučit a sama se tím zotročit.

Narušitel systému se zároveň nenápadně nabourává do různých stylizací. Většinou je to komorní, na hereckých výkonech postavené drama. Tvrzení, že jde o ukřičený film, se vztahuje výhradně k projevu Zengel, ostatní aktéři se naopak projevují zdrženlivě a tlumeně a celková stylizace hereckých výkonů je důsledně civilní. Místy ale film podporuje chaotickou, dravou energii Denni agresivní hudbou nebo impresivními, snovými sekvencemi. Je to další důkaz toho, že film nemá působit racionálně, ale spíš empaticky.

Fingscheidt nechce analyzovat systém, ale spíš nás nechává spoluprožít jeho hranice. Nevytvořila mistrovské dílo, na to má její debut příliš nahodilou, epizodickou strukturu, tendenci se cyklit a vlastně jen celou dobu opakuje v různých variacích totéž. Přesto ukazuje na schopnost režisérky nastolovat originální témata a kráčet stranou vyšlapaných cestiček současné artové kinematografie.