Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Kdykoli v posledních letech zaznívalo teskné volání po nutnosti důsledněji se vyrovnat s předlistopadovou minulostí, bylo namístě zbystřit. Některé hlasy měly ve zvyku nastolovat tuto konfliktní rétoriku zejména proto, aby odklonily pozornost od těch či oněch aktuálních kamínků v botě. Jenže také u poctivě míněných nabádání vyvolávala teze o vyrovnání jisté rozpaky, evokovala totiž představu jakéhosi jednorázového činu, který cosi zasutého zdárně vyřeší a povede k uvolnění temného mraku nad každým z nás. Adekvátnější je hovořit o trpělivém vyrovnávání se s minulostí coby nekončícím procesu, do něhož může každý přispět aktivním zájmem o minulost a její souvislosti s velkými kauzami dneška. Abstraktní úvahy o vyrovnávání pochopitelně sotva uspokojí toho, komu poúnorový režim na základě mocenské zvůle vzal kus života. U nich lze potřebu (soukromého) vyrovnání více či méně pochopit, včetně nutkavé touhy stisknout spoušť. Právě o tom vypráví film Staříci. Staví do centra dění dva politické vězně, kteří i ve věku ctihodných kmetů cítí potřebu vlastnoručně zatočit s dosud žijícím poúnorovým prokurátorem.

Dvojici drsných a rozhněvaných důchodců lze dosti očividně postavit vedle ikonických postav filmových mstitelů (z líhně Paula Kerseyho nebo Harryho Callahana), kteří nedbají oficialit a bez mrknutí obejdou pravidla, pokud cítí, že to povede k dosažení spravedlnosti. Režiséři Martin Dušek a Ondřej Provazník zkouší zaběhnutý i v čemsi antikvární vzorec plodně adaptovat na tuzemské prostředí, včetně vystižení limitů, které takový přenos obnáší.

Vlasta (Jiří Schmitzer) a Tonda (Ladislav Mrkvička) v pokročilém věku bojují se zdravotními problémy, takže jejich úsilí vzít zákon do vlastních rukou vyžaduje určitý nadhled. Přestože několik okamžiků loudí úsměv, tvůrci si dávají pořádný pozor, aby z celého podniku nevylezla jakási dýchavičná a/nebo podvratná gerontorevanš. Činí tak kromě jiného tím, že přizpůsobují tempo potřebám hrdinů a místy empaticky zpomalují čas, který se oběma nevyhnutelně krátí.

Že je výsledek vcelku působivý, souvisí do značné míry s tím, jak snímek reflektuje současnost. Kulisy současné české společnosti rezonují jakousi specifickou nehybností, i když jinou, než jakou trpí stárnoucí a zaťatí hrdinové. Jejich útrapy v nich vesměs neubíjejí činorodost, zatímco z reakcí o dost mladších postav mnohdy plyne tu celková znavenost, tam pro změnu nezájem a otupělé hledění jiným směrem. Ve Stařících lze působivě spatřit, jak na svět hledí lidé, kteří umíněně touží po mstě za justiční zločiny pozdního stalinismu, aniž by jejich křivdy brala většinová společnost (dle nich) dostatečně v potaz. Zatímco vzájemné názorové výměny dvou staříků zřídka inspirují k vážnějšímu přemýšlení, problematický vztah prokurátorovy dcery k démonickému otci zaujme nečekaně tím, co zjevně nevyrovnaná žena vlastně vůbec neřekne, ale jen naznačí. Jestliže zejména stařík Vlasta nachází vyrovnání s minulostí v osvobozujícím výstřelu, vyrovnávání dcery tak snadno neproběhne, a tím zůstává podnětné, hodné pozornosti.

Skoro zamrzí, že si její vyspěle promyšlená postava či některé další neukradly více prostoru. Právě v jejich údělu probíhá lámání generací a debata o dědictví minulosti se konečně kamsi smysluplně posouvá. Právě tímto – pohříchu ledva naznačeným – rozdvojením pozornosti mohl snímek pobídnout k dílčí sebereflexi i další možné strany politického sporu: jak strategické antikomunisty z dobového polistopadového leknutí, tak kupříkladu různě ideově vyprofilované anti-antikomunisty, jimž by titulní hrdinové patrně mnoho hřejivých slov neadresovali. Scénář zůstává (legitimně) víceméně uzamčený do jednosměrného uvažování. Staříci uspokojivě spojují různé žánrové akcenty. Jen zájemce o argumentačně věcnější a diferencovanější reflexi nedávné minulosti upoutají převážně tím, co snad i mimoděk prohodí po cestě.