Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Milan se vrací z pracovního pobytu v zahraničí na malou slovenskou vesnici, kde na něj čeká manželka s dětmi. Jenže brzo zjišťuje, že se vzdálil nejen jim, ale především domácí komunitě, kterou nyní drží pohromadě hlavně sdílené nacionalistické tendence. Ty jsou tak hluboké, že prorůstají dříve důvěryhodné instituce jako církev a nečekaně zasahují i jeho vlastní rodinu. Společenské drama Marka Škopa Budiž světlo vypráví příběh nejednoznačného jedince uvnitř až příliš černobílého systému.

Námět vychází z reality současného Slovenska, v němž se část mládeže shlukuje v paramilitárních organizacích typu Slovenskí branci. Škop je využívá jako základ, na němž staví citlivé rodinné drama, ale také poněkud přepjatý konspirační thriller o nebezpečné infikaci státních, církevních i společenských struktur agresivní formou nacionalismu a strašákem xenofobie. Budiž světlo mezi zmíněnými přístupy neustále těká a neumí je funkčně provázat. V jedné chvíli autor prozkoumává chytře vrstevnatou psychologii ústřední postavy. Posléze redukuje společensko-politické problémy do několika karikatur.

Na festivalu v Karlových Varech oceněný Milan Ondrík představuje nejsilnější zbraň, charismatickou postavu stojící na pomezí dvou světů. Na první pohled zosobňuje konzervativního a machistického muže, který by mohl mít k nacionalismu blízko. Své děti učí střílet, je obezřetný k novým věcem a poněkud doslovně si před spaním leští střelnou zbraň, ačkoli není schopen uspokojit manželku. Jenže Budiž světlo tuto rovinu chytře vyrovnává Milanovou zkušeností gastarbeitera, která mu umožňuje rezervovaný přístup k tomu, co se děje doma. Dobře ví, že za hranicemi se neskrývá armáda nebezpečných cizinců připravená rozvrátit stabilitu Slovenska. Jsou tam – stejně jako doma – pouze obyčejní lidé.

A právě lidé jsou největší slabinou Škopovy ambiciózní mozaiky slovenské společnosti. Práce s Milanem je soustředěná a přesná. Film nikdy nezaváhá v dokreslování dalších souvislostí, které nejednoznačnou postavu dotvářejí. Ale mimo toto těžiště se profilace rozpíjí a většina ostatních figur se mění v povrchní zosobnění jasných stereotypů a ideologií. Vedlejší postavy jsou tak paradoxně přesným opakem toho, jak snímek vykresluje svého hlavního protagonistu.

Rozkol tónů, mezi nimiž film osciluje, je nejvýraznější, pokud srovnáme dva další muže – Milanova otce a vesnického faráře. Návštěva u prvního z nich stojí na nevyslovené tenzi. Mezigenerační konflikt, rozdílné postoje k výchově i hořké vzpomínky mají podobu chladného a obtížně čitelného starce. Vzájemné interakce otce a syna jsou napínavé a plné bolestného mlčení. Postavy vzájemně zosobňují klíčové aspekty slovenské společnosti, problematizují je a nikdy explicitně neodsuzují. Z šera mnohoznačnosti film uniká k černobílému vykreslení duchovního v podání Daniela Fischera. Jeho postava neskrývá své jednání za složitá odůvodnění, neproniknutelné herectví či více rozměrů – je prostě zlá. Tato jednoznačná a povrchní figura reprezentující klerofašistické tendence na slovenské vesnici už hraničí s karikaturou. V podobném stylu jsou popisováni jednotliví mladíci z paramilitární skupiny nebo zástupci policejních složek.

Podobně problematické jsou i temné postavy postávající v dálce, jež postupně zaplňují prostor a stupňují nebezpečí. Milanovu rodinu někdo neustále pozoruje z nedalekých rohů a projíždějících aut. Jde o zpřítomnění toho, jak hluboko kořeny nebezpečného hnutí sahají – od školáků po policisty – a nemožnosti jim v úzce provázané komunitě uniknout. Jakkoli jsou tyto momenty klíčové pro příběh a jeho tematické vyznění, nemají daleko k šestákovým konspiračním thrillerům o tajemných komunitách na maloměstě, ze kterých si střílel Edgar Wright ve filmu Jednotka příliš rychlého nasazení.

Marko Škop tak přináší promyšlený film, v němž se věnuje důležitým tématům současné slovenské společnosti a koketuje s několika žánry. Žel, onen společenský rozměr zůstává rozpolcený mezi důmyslnou psychologizací národa uvnitř jedné postavy a povrchními zjednodušeními. Ale přes veškeré výtky stojí Budiž světlo za pozornost, především díky jedné z nejzajímavějších a nám blízkých hlavních postav. A oněm drobným momentům ticha, v nichž dostává prostor.