Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Čtyři vraždy stačí, Fritzoušku / U Zlaté rukavice

Čtyři vraždy stačí, Fritzoušku / U Zlaté rukavice

kritika / Viktor Palák / 3. 10. 2019

„Smrt všem kurvám, co neroztáhnou nohy!“ prohlašuje jeden z protagonistů nového filmu německého režiséra Fatiha Akina U Zlaté rukavice. Exklamativně vulgární výkřik naznačuje, že po relativně tlumeném dramatu Odnikud Akinova novinka potvrzuje nevyrovnanost jeho filmografie. Kde se mu minule dařilo vyrovnávat určitou manipulativnost scénáře o pomstě, tlačí tentokrát obrazně na pilu – a ta je přiložena ke krku mrtvoly.

Fritz Honka byl masový vrah, který ve svém bytě v Hamburku v sedmdesátých letech zavraždil a naporcoval čtyři prostitutky. Být hrdinou filmu Ulricha Seidla, tahal by své oběti do sklepa – ale Honka žil naopak v podkrovním bytě, kde uchovával některá z těl tak dlouho, až začali stropem k sousedům o patro níž propadávat červi. Ale než k tomu ve filmu, který Akin napsal podle bestselleru Heinze Strunka, dojde, provede nás německý režisér panoptikem totálních vyvrhelů, z nichž Honka je možná tím nejvíce odpudivým, ale to jen proto, že nevíme, co se děje v domácnostech těch ostatních.

Titul filmu odkazuje k nálevně, kde zoufalý muž láká do svého příbytku své oběti – nejprve s vidinou sexu, který však impotentní muž záhy supluje brutálním násilím. Akin nás s Honkou seznamuje ve chvíli, kdy se snaží rozřezat tělo jedné z žen – a snad proto, že se nemůže soustředit, anebo možná proto, aby svému konání dodal jakýsi obřadní nádech, si k tomu na gramofonu pustí dobový šlágr. Akin rozverné písničky doprovázející bezuzdnou brutalitu a ponižování ve filmu používá opakovaně, ale také natolik mechanicky, až se zdá, že v nich hledá snadné alibi, jak dodat krutému filmu trochu odstupu a humoru. Takovou snahu je možné vidět i ve vypodobnění samotného Honky, kterého Jonas Dassler ztvárňuje jako groteskně vykuleného hrbáče, naprostou asociální karikaturu. Že Akin svůj film staví jako freak show, na jejíž figury si máme ukazovat prstem, potvrzuje i Dasslerovo angažmá. Herec o generaci mladší, než byl Honka v době, kdy vraždil, je totiž až kontrastně pohledný a jeho proměna podtrhuje, že Akin chce hlavně dostat diváka do pozice tu obdivné, tu znechucené paralýzy.

Přestože se letmo otírá o stopy, které na německé společnosti zanechala druhá světová válka, nesnaží se Akin budovat psychologický profil vraha a zkoumat jeho zázemí. Namísto toho ukazuje, že vraždění je špinavá a nechutná práce, mnohem odpornější, než když se v seriálu Mindhunter musí agenti FBI bavit se sériovými vrahy a poslouchat detaily jejich krutostí. U Zlaté rukavice dává pocítit zápach z tlejících mrtvol, ale zároveň přepjatou vulgárností otupuje smysly. A přestože filmu nelze upřít ojedinělé záblesky empatie, které přináší zejména postava submisivní dezolátky Gerdy, představuje Akinův snímek v prvé řadě přehlídku deprivantů, v jejichž outsiderství není nic produktivního a kteří jen čekají na smrt, anebo aspoň na ránu pěstí, jež jim připomene, že jsou stále naživu. V tomhle ohledu nepřekračuje U Zlaté rukavice hranici bulvární exploatace.

Protagonista filmu je v Akinově optice vyšinutou troskou, kterou likviduje alkoholová závislost – což mu ale nebrání přihlásit se o práci nočního hlídače, kterou nakonec dostane, stejně jako zbraň. Právě skutečnost, že Honka naprosto postrádá schopnost sebekontroly, může být klíčem ke čtení filmu stejně bezuzdného jako Honkův chtíč. K tomu, aby bylo možné vnímat ho jinak než jako provokativní přehlídku olezlých vyvrhelů a totálního ponížení, mu ale chybí pevnější pozadí anebo stylizace postavená na něčem jiném než exploatačním krvavém násilí. Budování světa asociálních postav může v důsledku i připomenout filmy Rainera Wernera Fassbindera – jak to ostatně podtrhuje angažmá jeho stálého herce Harka Bohma do jedné z menších rolí. Nicméně k tomu, aby byl Akinův film diagnózou temného podhoubí národa, je příliš jednostrunný, příliš hysterický a příliš omámený puchem tlejících těl.

Přečteno 2019x

Článek vyšel v časopise Cinepur #125, říjen 2019.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #141

#141

květen 2022



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

V dark roomu s Jane Austen / Fire Island

Sex, celebrity a video / Pam & Tommy

KVIFF: Hádej, kdo zas přijde na večeři

Top Gun: Maverick / Mentor, který nedokáže přestat být hrdinou

KVIFF: Dějiny za dveřmi

KVIFF: Objímání stromů pro začátečníky

KVIFF: A co dále, Íáčku

The Tragedy of Macbeth - Král šedivý a znavený


DALŠÍ Z RUBRIKY

Španělský noir i Finchera nabídne Noir Film Festival

Top Gun: Maverick / Mentor, který nedokáže přestat být hrdinou

KVIFF: Co letos vidět ve Varech? 5 tipů Cinepuru

Hrát si s prázdným prostorem / Rozhovor s animátorem Michaëlem Dudokem de Wit

Ostrůvek náročného dokumentárního kina / Visions du Réel 2022

Editorial 141

Trojúhelník smutku: Na rozbouřených vlnách satiry

Osamění nelze utéct? / 75. festival v Cannes


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Vnímavá porota silného Berlinale

Máme papeže / Pochybovat je lidské

Poupata / Vánoce jako varianta očistce

Černá Venuše / Freak show za zvuků harfy

Turínský kůň / Bélova poslední černá káva


RUBRIKY

anketa (31) / český film (116) / český talent (37) / cinepur choice (33) / editorial (116) / fenomén (83) / festival (113) / flashback (14) / fragment (18) / glosa (243) / kamera-pero (13) / kauza (1) / kniha (131) / kritika (1095) / mimo kino (190) / novinka (817) / pojem (36) / portrét (49) / profil (99) / reflexe (27) / report (146) / rozhovor (183) / scénář (4) / soundtrack (85) / téma (1013) / televize (130) / událost týdne (285) / videohra (81) / web (44) / zoom (171)

Cinepur #125 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #125, říjen 2019

Z obsahu tištěného čísla:

MFF Benátky: Extáze pro český film (Hedvika Petrželková, report)

V krajině půlnočního slunce / Slunovrat (Jarmila Křenková, kritika)

Taková normální rodinka po brexitu / Roky a roky (Lucia Kajánková, televize)

Svět, o který se můžeme pořezat / Tiché doteky (Martin Svoboda, kritika)

Krmení bestie / Boj o moc (Antonín Tesař, televize)

Odvážní se nevzdávají / Rumunské kino od starověku do konce druhého tisíciletí (Jaromír Blažejovský, téma)

+ více...