Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Kachyňův film Král Šumavy chovám v paměti už od dětství. Jeho klíčová „hororová“ scéna, v níž se nešťastná prodavačka (Jiřina Švorcová) utopí v bažině, patří k ikonickým obrazům. Stejně jako obdobná scéna smrti záludné převaděčky (Stella Zázvorková) v epizodě Bestie ze Sequensova nechvalně proslulého seriálu 30 případů majora Zemana viděná o léta později už se sarkastickým nadhledem. O propagandistickém účelu a ideologické vylhanosti Kachyňova dramatu jsem při jeho dávném zhlédnutí neměl nejmenší potuchy. Fakta o „železné oponě“ a o desítkách mrtvých na hranicích mezi „vzkvétajícím“ socialismem a „prohnilým“ Západem jsem se dozvěděl až mnohem později…

Obsáhlá a důkladná monografie Král Šumavy. Komunistický thriller, kterou letos vydalo nakladatelství Academia spolu s Ústavem pro studium totalitních režimů, je cenná z mnoha důvodů. Jeden z nejslavnějších českých dobrodružných snímků poválečné éry zbavuje falešných mýtů a odkrývá jeho mytické, historické, politické, řemeslné i popkulturní souvislosti. Publikace – čítající téměř 600 stran – uvozuje kuriózní vzpomínka jejího editora, historika Petra Kopala, který je zároveň autorem dvou zásadních statí. Kopal – jakoby ve stylu Svěrákovy famácké parodie Vesmírná Odysea II – popisuje své „strastiplné“ putování na projekci Krále Šumavy v dejvickém kině. Epilog knihy – vtipně korespondující s prologem – tvoří „miniatura“ od téhož autora věnovaná „neposlušným zápalkám“ v rukou jednoho z hrdinů filmu.

Úvodní stať oddílu Mýtus, paměť a recepce pochází od filozofa Miroslava Petříčka, který v ní uvažuje o fenoménu hranice. Součástí Petříčkovy duchaplné explikace jsou odkazy na knihu Homo sacer (česky vydané v edici OIKOYMENH), jejímž autorem je italský myslitel Giorgio Agamben a která rozvíjí jeho provokativní tezi o tom, že „paradigmatem moderního státu je koncentrační tábor“. Následující Kopalova studie odkrývá bizarní souvislosti mezi Králem Šumavy (1959) a Brynychovou špionážní krimi Smyk (1960). Protagonistou obou snímků byl Jiří Vala: v prvním ztvárnil uvědomělého ochránce našich hranic, ve druhém se převtělil do nepřátelského agenta jménem Král alias König (sic!).

Kapitola z pera Václava Žáka přináší informaci o chystané premiéře filmu na festivalu v San Francisku zmařené na poslední chvíli. Doklady o lapsech v anotacích snímku – uvedené v téže stati – jsou bezděčným svědectvím o tom, že zdánlivě podřadná tvorba „píárových“ a katalogových glos je speciální publicistický obor vyžadující stylistickou obratnost i pozorné „čtení“ příslušného díla. Polský publicista Karol Szymański v článku o ohlasech snímku u našich severních sousedů dospívá ke zjištění, že „polská kritická recepce Krále Šumavy – a její historická proměnlivost – vypovídá více o Polsku, jeho kulturních a politických podmínkách než o samotném Kachyňově filmu“. Závěrečná stať úvodního oddílu (od Vladimíry Chytilové) rekapituluje Valovy filmové role a analyzuje status hvězd v socialistické kinematografii.

Čtivý „otvírák“ druhého oddílu knihy napsala Jindřiška Bláhová: její stať shrnuje politické pozadí filmu, včetně zlomové přehlídky v Bánské Bystrici z února 1959, jež znamenala zostření ideového dohledu a utužení cenzury. Detailní rozbor od Martina Tichého popisuje proměny scénáře a poukazuje na málo známý fakt, že předlohu Rudolfa Kalčíka do výsledné podoby zásadně transformoval scenárista František A. Dvořák. Předlohu filmu podrobně zkoumá rovněž studie Iny Píšové: zařazuje ji do kontextu socialistických i posttotalitních literárních děl o strážcích hranic a jejich protivnících, včetně dalších Kalčíkových próz, dobově poplatných agitek Marie Majerové či polistopadového bestselleru z pera Davida Jana Žáka.

Na vlastní film se soustřeďují statě z třetí části publikace věnované kameře Josefa Illíka a hudbě Miloše Vacka. Autorka prvního textu Alena Šlingerová si ve vizuální stránce snímku všímá například obrazů smrti a důmyslně využitého motivu oken. Muzikolog a pedagog Jan Černíček ve druhé studii upozorňuje na „jazzové stopy“ v hudebním podkresu filmu i na sugestivní ruchový leitmotiv „hučení telegrafních drátů“.

Nejobjemnější text – pocházející od Petra Kopala a obnášející téměř 140 stran – rozpitvává Kachyňovo drama s užitím metody „filmové medievistiky“: jeho spekulativní analýza (speculum = zrcadlo!) odhaluje skrytou symboliku filmu v podobě zrcadel, dvojníků, zvířat, zneklidňujících stínoher či zlověstných monster. Historiograficky nejcennější je závěrečný oddíl knihy věnovaný filmům o pohraničnících (stať Jaroslava Pinkase), fungování socialistické ostrahy našich hranic a jejím proměnám (studie Prokopa Tomka), osobám skutečných králů Šumavy (text Libora Svobody) a masakrům českých i cizích utečenců z totalitního marasmu (práce Terezy Maškové).

Vůči pronikavé a eticky konzistentní monografii mám – kromě příliš zaumného a i pro poučeného laika místy nesrozumitelného Kopalova jazyka – jedinou zásadnější výhradu. Vzhledem k podrobným rozborům práce klíčových tvůrců filmu (oba scenáristé, kameraman, autor hudby, jeden z protagonistů) v ní postrádám souhrnnou stať o režiséru Karlu Kachyňovi. Jeho vývoj od režimního slouhy, přes spolupráci s Janem Procházkou (vrcholící slavným trezorovým snímkem Ucho), po tvůrce několika pozoruhodných polistopadových děl (Fany) je v knize reflektován jen v roztroušených zmínkách a v (jinak úctyhodném) poznámkovém aparátu.

Publikaci Král Šumavy. Komunistický thriller, vydanou jako první díl plánované edice České kino, pokládám za zásadní počin, jenž přináší řadu nových faktů i nekonvenčních interpretací. Přispívá tak k serióznímu bádání o naší poválečné kinematografii i o nedávné československé historii. V době kulatého výročí sametové revoluce, kdy se právem zdůrazňuje „nesamozřejmost svobody“, je tato obsahově bohatá a pečlivě sestavená mozaika užitečná dvojnásob.