Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Zmatení médií je důležité téma / Rozhovor s Johanou Ožvold

Zmatení médií je důležité téma / Rozhovor s Johanou Ožvold

rozhovor / český film / Viktor Licek / 15. 12. 2019

Johana Ožvold letos představila svůj nový snímek The Sound is Innocent. Poetická dokumentární esej propojuje šestici rozhovorů s renomovanými umělci a odborníky v oblasti elektronické hudby a mýtickém prostoru Slovenského národního rozhlasu ohledává dějiny a vývoj tohoto hudebního žánru. Film, se kterým Ožvold objela řadu festivalů od švýcarského Vision du Reél po jihlavský MFDF, vyniká netradičním vizuálním pojetím a mnohovrstevnatým propojením zvuku a obrazu. Spoluzakladatelka královéhradeckého Divadla DNO, improvizátorka a členka kapely Kazety vystudovala FAMU, kde natočila krátké snímky Ahoj, mám se dobře (2013) nebo Černý dort (2016). The Sound is Innocent je jejím celovečerním režijním debutem. Jeho kritickou reflexi si můžete přečíst v aktuálním čísle Cinepuru (s tématem Netflix).

Kde se vzal váš zájem o elektronickou hudbu? Kdo vás k ní přivedl?

Elektronický zvuk mě odjakživa poutal. Táhly mě kapely, které na něm stojí, které mají v základní složce repetitivní nebo syntetický element. Přes svoje působení v divadle jsem se seznámila s Petrem Markem, Davidem Doubkem a s lidmi kolem nich. V téhle skupině jsme si pak vyměňovali hudbu, vzájemně se obohacovali. Petr Marek mi jednou přinesl kapelu Kraftwerk a já zjistila, že jejich hudbu můj táta používá jako předěly v rádiu a znám ji tedy od čtyř let. Někdy v osmnácti mě pak zajímalo disco jako zvuk 80. a 90. let, což v té době ještě nebylo tolik in.

Když jsem se pak před pěti lety potkala s mým mužem, rozšířil mi povědomí o experimentální a avantgardní postupy a ten kontext mi přišel zajímavě současný. To byl spouštěcí mechanismus toho, že společnými silami zkusíme udělat film. Přišlo mi, že se o tom píše v knížkách, ale že audiovizualní médium to dokáže zprostředkovat jinak, víc prožitkově.

Zvuk se vaší tvorbou prolíná dlouhodobě, od kapely Kazety přes Rádio IVO. Spolupracovala jste na Manuálu pro uživatele elektronické hudby. Letos měl premiéru váš film The Sound is Innocent, hudební dokument o elektronickém zvuku. Čím vás to téma fascinuje?

Zvuk měl důležitou roli už v mých prvních filmech na katedře Centra audiovizuálních studií, kde jsem studovala bakaláře. Jako jednu z prvních prací jsem točila tzv. černé filmy, čistě zvuková díla. Zaprvé to bylo dané tím, že jsem s obrazem moc pracovat neuměla. Uměla jsem stříhat jen zvuk, ani vizuální nápady jsem neměla. Zvuk mi byl bližší v tom, že jsem s ním měla předchozí zkušenost a víc mě inspiroval. Navíc je i levnější! Doma třeba nemám pořádnou kameru, ale mám už několikátý digitální zvukový rekordér a s ním jsem schopná nahrát i poloprofesionální věc použitelnou do rozhlasu nebo dokumentu. Spousta tvůrců nevidí ve zvukové složce takovou inspiraci, neví si s ní rady a řeší ji až na place. V lepších případech chtějí, aby tam hrála nějaká pěkná hudba, kapela, kterou mají rádi. Ale aby tam byl nějaký koncept ve zvukové stopě, s tím se člověk setká docela málo.

Jak probíhala u The Sound is Innocent práce na zvukovém designu?

Chtěla jsem, aby hudba nebyly jen úryvky písniček, protože to mě frustruje. Je to vložené dílo a nefunguje to podle mě tak, jako třeba archivní obrazová ukázka, která je pro mě funkčnější, protože něco jasného sděluje. Když z hudby s vlastní strukturou vyjmete jen kousek, nedává to příliš smysl. Přišlo mi tak pro můj film přínosnější, abychom od jednotlivých skladatelů, kteří ve filmu vystupují, dostali jejich neopracované zvuky, syrové samply ze synťáku nebo hrubé zvuky z nějakého zařízení, které je pro ně vlastní. Můj manžel Martin pak tyhle zvuky skladebně komponoval do sound designu filmu.

Film se odehrává v brutalistické budově Slovenského rozhlasu. Proč jste zvolila právě tenhle prostor? Bylo to jen kvůli atmosféře?

Na začátku jsem měla ideu, že chci jednotlivé hudebníky a jejich subžánry propojit do celku. Když mi můj manžel vyprávěl o experimentálních hudebních směrech, přišlo mi legrační, jak se navzájem vůči sobě vymezují. Zaráželo mě, jak je možné, že tyhle skupiny jsou tak separované. Nejdřív jsem to chtěla celé propojit. Proto jsem se rozhodla umístit vše do jednoho prostoru — ne do ateliéru, něčeho uměle vybudovaného, ale do jedné budovy, v jednom prostoru, aby to působilo dojmem muzea. Chtěla jsem, aby bylo cítit zastřešení nějakou institucí. Odkazuje to k historickému aspektu, ke staré éře, která stojí v opozici vůči tom, kde se nacházíme teď – v éře bedroom composers, kdy lidi můžou rozbalit počítač a udělat hudbu z ložnice.

Ve filmu jste úplně obešla klasický koncept mluvících hlav. Hudebníci jsou místo toho na obrazovkách rozmístěných po rozhlase. Jak jste k tomuto principu došla?

Mluvící hlavy mi nevadí, ale pokud se bavíme o autorské výpovědi, cítím potřebu hledat postupy a principy, které budou signifikantní pro moji tvorbu. Snažím se najít co nejlepší způsob vyjádření. Když jsme si dělali testy a předtáčky a zkoušela jsem střihnout z mluvící hlavy na archiv, a nešlo to. Musím vymyslet něco, aby mě prudký střih nerušil, aby mě to nevytrhlo do jiného světa. Princip tedy byl vedený potřebou nenechat se vytrhnout jiným obrazem. Samotnou mě to trochu vylekalo, protože to je hrozně pracné, nákladné a komplikované. Bylo náročné scény natočit, protože se musely nazkoušet jako divadlo. A mně pak ve Švýcarsku na premiéře došlo, že máme všichni ve štábu zkušenost s divadlem! Uvědomila jsem si, že jen s touhle partou se dá udělat takhle složitá věc, protože chápou, co to je zkoušet a pak dát něco načisto. Můj přístup nebyl nijak ironický, spíš mi šlo o to, že když rozhovory umístím do televizní obrazovky, která je třicet let stará, materiál působí paradoxně trochu archivně. To zmatení v médiích mi přišlo jako hodně důležitá věc, tak jsme se se scénografem rozhodli, že nechceme, aby materiál z 60. let byl věrně v obrazovce z 60. let, protože si myslím, že dnešní doba je typická tím, jak se všechno míchá dohromady.

Četl jsem rozhovor, kde jste říkala, že nemáte zájem o to, aby se rozlišovalo mezi hraným filmem a dokumentem…

Mně to je úplně jedno, upřímně. Je to pro mě jen film. Ani jako divák to nemám tak, že si jdu pustit hraný nebo dokumentární film. Jdu si pustit něco, co mě bude bavit, co mě bude inspirovat a nezáleží na tom, jestli lovím na DAFilms nebo na HBO.

Já bych byla nejšťastnější, kdyby se to zcela otevřelo. I kvůli tomu, že realizační prostředky na dokumentární film jsou tabulkově dané tak, že na náročnější filmy jsou nedostačující. Z praktického hlediska by bylo fajn, aby vznikla kategorie pro film pohybující se mezi hraným a dokumentárním, že by měl Státní fond kolonku na projekty, které jsou někde mezi tím.

Ve filmu sama vystupujete, celým prostorem provázíte. Jak chápete vstupování autora do dokumentárního filmu? Mám pocit, že se to dnes nesetkává úplně s nadšením...

Z původní odvahy autora před kamerou se stala šablona. Pro mě to bylo spíš funkční rozhodnutí. Představovala jsem si, že když procházíme muzeem, kamera jen následuje moje kroky. Ideální varianta, kterou jsem do poslední chvíle prosazovala, byla, že tam nebude můj voice-over, že tam kameru jen povedu svým pohybem — ale byl tam tlak ze strany producentů, aby to bylo pochopitelné, abych to v komentáři udělala srozumitelnější…

...přitom ten komentář je spíše poetizující…

To byla moje reakce. Za prvé se mi nechtělo příliš mluvit, protože lidi, kteří ve filmu vystupují, jsou tisíckrát chytřejší a ví toho tisíckrát víc o elektronickém zvuku, než já a netušila jsem, čím bych je mohla doplnit. Můžu leda udělat shrnutí a poeticky k tomu něco přidat. A popravdě řečeno si myslím, že to tam být nemuselo. Vážně jsem tam měla jenom chodit, otevírat dveře, oblíkat se do kostýmů a šlus, žádné vysvětlování. Mám z toho ponaučení do dalšího projektu. Nemá smysl se přizpůsobovat.

The Sound is Innocent má dost unikátní jazyk, stylově mě nenapadlo žádné přirovnání. Z čeho vycházíte?

Nijak nezbožňuji Petera Greenawaye, ale natočil televizní minisérii Four American Composers, kde každému skladateli vymyslel jiný princip, jak ho nasnímat a tohle pro mě bylo hodně inspirativní. Ne, že bych se snažila odezírat konkrétní postupy, ale ten obecný princip individuálního přístupu. A teď jsem v rámci projektu na FAMU viděla film Kick That Habit od Petera Liechtiho, což je půlhodinový švýcarský snímek o noisové kapele. Líbilo se mi, jak suverénně sleduje hudebníky, že se tam neřekne ani slovo…

Přečteno 868x

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
2.9 /7

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #127

#127

únor 2020



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY rozhovor

Moje filmy jsou pro mě dokumenty / Masterclass s Davidem Cronenbergem

Zmatení médií je důležité téma / Rozhovor s Johanou Ožvold

Film je jako snění / Rozhovor s tibetským režisérem Pemou Tsedenem

Vyprávět a pak zničit / Rozhovor s Denisem Côtém

Chyběla mi minulost / Rozhovor s režisérem Cătălinem Mituleskem

Animace je maraton / Rozhovor s Martinem Vandasem

Rozhovor s Maurem Hercem / K srdci mechanismu

Rozhovor s ředitelem La Quinzaine Edouardem Waintropem


DALŠÍ Z RUBRIKY český film

Nemanželské etudy single generace / Karel, já a ty

Hoří, mí vlastníci / Vlastníci

Nikdo tomu nerozumí! / Ivan Passer

Ať žije video / Vyprávění o počátcích

Rok Nabarveného ptáčete / Distribuce v roce 2019

Profakovat se ke svobodě / Pražské orgie

Hledání otce, hledání syna / Dálava

Kudy přišel Karel Vachek / Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie


RUBRIKY

anketa (25) / český film (92) / český talent (34) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / distribuce (1) / dvd (121) / editorial (101) / fenomén (73) / festival (89) / flashback (1) / fragment (18) / glosa (213) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (120) / komiks (10) / kritika (832) / minikritika (113) / nekrolog (1) / novinka (754) / objev (3) / pojem (36) / portrét (13) / profil (107) / reflexe (24) / report (113) / rozhovor (165) / scénář (4) / soundtrack (48) / téma (919) / televize (107) / tisková zpráva (1) / událost týdne (251) / výstava (1) / video (2) / videoart (16) / videohra (65) / web (42) / zoom (160)