Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Nemanželské etudy single generace / Karel, já a ty
kritika / český film / Petra Chaloupková / 18. 2. 2020
První český mumblecore, nezávislý snímek, bytový film, pokus o underground. Celovečerní debut scenáristy a režiséra Bohdana Karáska Karel, já a ty lze označit mnoha termíny, které se v souvislosti se současnou českou kinematografií vyskytují zřídkakdy. Ještě neobvyklejší je, když se tyto pojmy nevyužívají jako odpadkové koše pro méně povedené nebo nepochopené tituly, ale jako předzvěst ojedinělého a svěžího tvůrčího přístupu.
Sám režisér dílo charakterizuje jako situační esej a po zhlédnutí ho lze popsat jako žánrově nevyhraněnou směsku založenou na dialozích a míhajících se okamžicích, jež děj osvobozuje od požadavků strukturovaného vyprávění a kontrolované, postupné gradace. Namísto ucelené dějové linky snímek preferuje rozbíhavé myšlení a pomalu se odvíjející argumentaci esejistického stylu. Karáskův „něco jako příběh“ vypráví o vztahovém trojúhelníku Saši, Karla a Dušana neustále tečovaném přátelsko-milostnými známostmi, které kvůli své nejednoznačnosti nutí aktéry dokola přehodnocovat vlastní schopnost vázat se, odevzdat se a překonat sama sebe.
Navzájem propojení protagonisté nevzrušeně proplouvají každodenními povinnostmi, zato se důsledně věnují téměř terapeutickým rozhovorům nad vínem, při nichž se bez přestávky a ostychu pokoušejí vyjádřit, co vlastně cítí. Profesní život, ideály a ambice odkládají na druhou kolej s naivní, ale o to upřímnější nadějí, že se po nalezení své druhé polovičky všechno v dobré obrátí. Čekají na správnou chvíli, která nikdy nepřijde, a současně se odhodlávají k prvním odvážným krokům vstříc nutným změnám. V tomto smyslu – pocitu ustrnutí na místě, a přesto palčivé touhy dosáhnout něčeho většího – lze mluvit o autobiografickém díle, za nímž stojí stejně závažné životní rozhodnutí, k jakému se odhodlává většina Karáskových postav. Jak autor vyjadřující se k téměř nulovému rozpočtu celovečerního projektu uvádí: „Pořád si ale myslím, že v dané situaci (...) to byla jediná cesta, jak byť jen o chloupek zjemnit stupeň své obskurity, totiž konečně vykročit cestou celovečerní metráže, s jasnou výstrahou, že pokud to neudělám teď, dost možná se to už nestane nikdy.“
Právě díky tomuto aktivizujícímu a zároveň ochromujícímu paradoxu říká Karásek o současné situaci svých vrstevníků i mladších souputníků mnohem více, než se z lehce ovíněných konverzací může zdát. Ve snaze o zprostředkování autentické výpovědi o věčně vysmívaných mileniálech je Karel, já a ty naprostou výjimkou v českém kontextu. Zatímco obvykle se zastoupení této generace v médiích redukuje na depresivní a nedospělé absolventy humanitních věd, kteří neumějí spořit ani přijímat závazky, Saša a Dušan svým úporným snažením a neutuchající sebereflexí ztělesňují mnohem komplexnější osobnosti, než jak by je společnost ráda vnímala. Jsou osamocení, a přesto ve vztahu, zabezpečení, a přece vykořenění, odhodlaní jednat a současně neustále toužící po klidu.
Alespoň jeden generační stereotyp snímek však přebírá, nicméně jej funkčně vytěžuje a formálně demaskuje. Z převládajícího názoru, že mileniálové postrádají ukotvení v minulosti a také nedokážou plánovat budoucnost, ve filmu vzniká ojedinělá atmosféra „teď a tady“ podporovaná překvapivými časovými skoky a nekoherentním střihem. Souvislé vnímání časoprostoru scén také narušují nediegetické komentáře v podobě krátkých sekvencí reklamních billboardů s dokonalými úsměvy dokonalých lidí v ještě dokonalejších vztazích. Jako bychom teprve konfrontací s okolním štěstím dokázali odměřovat naše neštěstí.
Tento všudypřítomný „kult dokonalosti a spokojenosti“ však Karásek nahlodává ještě důsledněji. Pomineme-li nuzné finanční a technické podmínky natáčení, mají daleko k dokonalosti nebo standardům především neučesané dialogy a nenucené (jakoby ledabylé) herectví. Oba komponenty své chyby ale uvědoměle ukazují – využívají trapnost a nemotorné momenty coby prvky opravdovosti. Nevypravují o nablýskané lásce spřízněných duší, ale trpkých vztazích překonávajících nudu a okoukanost.
Těžko se pojmenovávají nedostatky, když je na nich Karel, já a ty vědomě postaven. Skrze ně se dostává mnohem dál než jen ke klišé „chybovat je lidské“. Lidskost znamená chyba, chyba dává vzniknout lidskosti. A také tomuto filmu.
Karel, já a ty (ČR, 2019, IMDb)
Režie, scénář a střih: Bohdan Karásek, kamera: Zdeněk Eliáš, hudba: Miroslav Faderholz, hrají: Jenovéfa Boková, Miroslav Faderholz, Miloslav König ad., 111 minut, distribuce: Marienbad Films (premiéra v ČR 14. 11. 2019).
Karel, já a ty (ČR, 2019, IMDb)
Režie, scénář a střih: Bohdan Karásek, kamera: Zdeněk Eliáš, hudba: Miroslav Faderholz, hrají: Jenovéfa Boková, Miroslav Faderholz, Miloslav König ad., 111 minut, distribuce: Marienbad Films (premiéra v ČR 14. 11. 2019).
Přečteno 3505x
Článek vyšel v časopise Cinepur #127, únor 2020.
Ohodnoťte článek
Aktuální hodnocení článku
3.7 /3
Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.
Hodnocení filmu
Karel, já a ty
**** ČTENÁŘI (0)
DALŠÍ ČLÁNKY
DALŠÍ Z RUBRIKY kritika
Hranice klimatického hraní / Terra Nil
Anatomie pádu / Spravedlnost, manželství a jeden pád z okna
KVIFF: Brutální vedro svědí a pálí jako nezhojená rána
KVIFF: Defraudanti se vtipně zpronevěřují normám žánru i práce
KVIFF: Karlovarský Toni Erdmann odbourává zábrany i bránici
DALŠÍ Z RUBRIKY český film
Hora dokumentární / Lucie Králová
Proměnit svůj první film v první film na světě
Kentusácká vlna / Spiknutí holčičích hoven
„Všechno v mých filmech se stalo“ / Bára Anna Stejskalová
Piargy / Magický realismus ve Slovenském štátě
Něžný vypravěč dětských příběhů / Jiří Hanibal
POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA
KVIFF: Hádej, kdo zas přijde na večeři
KVIFF: Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu, ale báli se to natočit
RUBRIKY
anketa (33) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (122) / fenomén (84) / festival (124) / flashback (20) / fragment (18) / glosa (244) / kamera-pero (18) / kauza (1) / kniha (135) / kritika (1135) / mimo kino (195) / novinka (835) / pojem (36) / portrét (55) / profil (102) / reflexe (27) / report (152) / rozhovor (188) / scénář (4) / soundtrack (91) / téma (1048) / televize (141) / událost týdne (296) / videohra (86) / web (46) / zoom (175)
Tento článek vyšel v časopise Cinepur #127, únor 2020
Z obsahu tištěného čísla:
Tak dej groš, Zaklínači (Jiří Špičák, soundtrack)
Nikdo tomu nerozumí! / Ivan Passer (Jakub Felcman, Ondřej Provazník, rozhovor)
Rok Nabarveného ptáčete / Distribuce v roce 2019 (Přemysl Martinek, glosa)
Milostný dopis svobodě / Portrét dívky v plamenech (Šárka Gmiterková, kritika)
Ať žije video / Vyprávění o počátcích (Sylva Poláková, zoom)
Výmešky maskovaných akademiků / Brak jako gimmick (Jan Kolář, kniha)