Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Milostný dopis svobodě / Portrét dívky v plamenech

Milostný dopis svobodě / Portrét dívky v plamenech

kritika / Šárka Gmiterková / 16. 3. 2020

Když v květnu přicházely z festivalu v Cannes první nadšené reakce na Portrét dívky v plamenech, nešlo se neubránit spekulacím a vzpomínkám. Dosud jedinou držitelkou Zlaté palmy za režii je Jane Campion, která ocenění převzala v roce 1993 za snímek Piano. Smyslné a inteligentní melodrama napříště změnilo žánr kostýmního filmu, neboť do něj vneslo nové prvky – tělesnost, hloubavost a kritický dialog s minulostí. Portrét dívky v plamenech může pro dobová dramata znamenat podobný životodárný impulz, avšak režisérka a scenáristka Céline Sciamma si nakonec odnesla z Cannes cenu za scénář. Film přitom paradoxně nedosahuje nejsilnějšího účinku slovy, ale vizuální stránkou; díky rámování, kompozicím a síti mlčenlivých, avšak pevně propletených pohledů.

Francouzská autorka se do minulosti obrací poprvé. Její dosavadní filmografie čítá tituly usazené v současnosti, zaměřené na komplikovaný proces dívčího dospívání – ať už jde o ceněný debut Akvabely, Klukandu nebo Holčičí partu. Portrét dívky v plamenech nicméně tematicky i formálně na její předchozí tvorbu navazuje. Dvojice hrdinek sice už pubertě odrostla, i tak jsme ale svědky jejich zásadního formativního období. Zprvu poznáváme malířku Marianne, bytost nezávislou a soběstačnou, v samotě tvůrčího zápalu zběhlou a zvyklou na ni. Oproti tomu Héloïse do příběhu vstupuje o něco později jako frustrovaná ingénue, kterou neláká ani budoucí manžel, ani samotná perspektiva sňatku. Marianne dostává za úkol vzpurnou nevěstu namalovat a z kradmých pohledů, pozorování a společných procházek se rodí cit, který dalece přerůstá několik společných dní.

Stejně jako předchozí snímky režisérky nelze jednoduše onálepkovat jako feministické, sociálně kritické či queer, i Portrét dívky v plamenech se podobným označením vzpírá. Klukanda Laura nikdy nemluví o tom, že by chtěla být chlapcem, pouze si užívá volného pohybu mezi gendery. Stejně tak Marieme/Vic v Holčičí partě zkouší různé pozice a identity, které jí umožňují vystoupit z očekávání rodiny, okolí i širší společnosti. Všechny tyto hrdinky zastihneme v mezičase, který jim dovoluje existovat mimo normativní stereotypy. Okno do alternativních budoucností se však rychle zavírá a dívky se vracejí zpět k jasně nalinkovaným životům. Ambice spatřit své hrdinky ve chvílích osvobozených od společenských a patriarchálních tlaků dává tvorbě Sciamma výrazně podvratný nádech.

Feministické gesto lze v Portrétu dívky v plamenech spatřit na několika rovinách. Sciamma cíleně buduje svět bez mužů, ostrovní usedlost totiž obývají pouze ženy. Muži přesto nadále do životů protagonistek zasahují – plodí nechtěné potomky, vrhají na hrdinky stín manželské instituce a brání jim ve vzdělání. Portrétování Héloïse pro Marianne neznamená jen emocionální probuzení, ale také rozvíjí její malířský talent. Na prvním dokončeném obrazu totiž ulpívají stopy konvencí, které podobiznu idealizují a znemožňují vidět skutečnou tvář druhé osoby. Marianne se tak musí zbavit naučených postupů a neuhýbat očima; jedině tak svým štětcem dokáže věci a situace zachytit v jejich opravdovosti. Kritika maskulinního „gaze“, tedy upřeného přivlastňujícího pohledu redukujícího ženy na vizuálně atraktivní objekty, představuje letitou stálici feministické filmové teorie. Portrét dívky v plamenech přináší ženský pohled jako radikální alternativu tradiční heteronormativní dynamice stojící v pozadí řady populárních žánrů. Ve filmografii Céline Sciamma opět nejde o žádné novum, protože i její předchozí díla si byla tohoto tématu dobře vědomá a záměrně divákům některé výjevy odpírala (jako detailní záběry na těla tančících dívek v Holčičí partě). Do třetice Portrét dívky v plamenech převrací tradiční vyprávění o geniálním umělci a jeho múze. Mezi mladými ženami tato hierarchie chybí, učí se od sebe navzájem a na díle spolupracují; i když jedna obraz vytváří a druhá mu „jen“ stojí modelem. Takové rozvržení vztahů podtrhuje záběrování, neboť obě hrdinky často stojí v rámu společně, v symetricky vyvážených kompozicích.

Mezi stálice kostýmních dramat patří několik klíčových motivů jako psaní dopisů, pohled z okna či procházky krajinou. Novinka francouzské autorky se bez těchto prvků obejde a toužebně upřený zrak z okna – směrem ven, vstříc sňatku, lásce či prostě materiálnímu zajištění – obrací dovnitř, mezi zdi skoro vylidněného domu. Héloïse s Marianne tu totiž nacházejí naplnění jedna v druhé; usedlost se navíc na krátkou dobu stává místem solidárním, bez společenských bariér, bez genderové a sexuální disciplinace, plným nových vzruchů a vizuálních stimulů. Portrét dívky v plamenech tak vypráví nejen nekonvenční love story, ale je také milostným dopisem svobodě, volnosti a odvaze tvůrčího pohledu.

Portrét dívky v plamenech (Portrait de la jeune fille en feu, Francie, 2019, IMDb)
Režie a scénář: Céline Sciamma, kamera: Claire Mathon, střih: Julien Lacheray, hrají: Noémie Merlant, Adèle Haenel, Luàna Bajrami ad., 120 minut, distribuce: Artcam (premiéra v ČR 26. 12. 2019).

Portrét dívky v plamenech (Portrait de la jeune fille en feu, Francie, 2019, IMDb)
Režie a scénář: Céline Sciamma, kamera: Claire Mathon, střih: Julien Lacheray, hrají: Noémie Merlant, Adèle Haenel, Luàna Bajrami ad., 120 minut, distribuce: Artcam (premiéra v ČR 26. 12. 2019).

Přečteno 2244x

Článek vyšel v časopise Cinepur #127, únor 2020.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
1.5 /4

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Portrét dívky v plamenech

****  ČTENÁŘI (4)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #140

#140

duben 2022



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Lehkonohá arabeska s Gretou / Křížová výprava

Pro a proti - Francouzská depeše / Výprava na souostroví Novinařina

Pro a proti - Francouzská depeše / Wes Anderson a kapustňáci

Šmíra a hra doopravdy / Benedetta

Komplikovaný vztah Kennetha Branagha a ideálu autorství

Vyrůstání z osmdesátek / Boží ruka

Komická společnost bez strojvedoucího / Mimořádná událost

West Side Story v troskách / West Side Story


DALŠÍ Z RUBRIKY

Lehkonohá arabeska s Gretou / Křížová výprava

Strýček Júsuke na zadním sedadle / Drive My Car

Pro a proti - Francouzská depeše / Výprava na souostroví Novinařina

Pro a proti - Francouzská depeše / Wes Anderson a kapustňáci

Zbláznil se celý svět, nebo jenom my?, ptá se festival Kino na hranici

Místo nekrologu EZ / Co taky neminout z nového čísla

Úvod do Wese Andersona

Soustředěné pohledy do světa umění / Interpretace filmů Wese Andersona


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

West Side Story v troskách / West Side Story

Stylově spíchnutá antihrdinka / Cruella

Nevidět, neslyšet a nemluvit / Asistentka

Malé ženy v kalhotách / Malé ženy

Hádej, kdo se bude bát na večeři / Uteč


RUBRIKY

anketa (31) / český film (116) / český talent (36) / cinepur choice (33) / editorial (115) / fenomén (83) / festival (102) / flashback (13) / fragment (18) / glosa (239) / kamera-pero (12) / kauza (1) / kniha (131) / kritika (1080) / mimo kino (189) / novinka (813) / pojem (36) / portrét (48) / profil (97) / reflexe (26) / report (144) / rozhovor (181) / scénář (4) / soundtrack (84) / téma (1007) / televize (127) / událost týdne (283) / videohra (80) / web (44) / zoom (170)

Cinepur #127 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #127, únor 2020

Z obsahu tištěného čísla:

Nemanželské etudy single generace / Karel, já a ty (Petra Chaloupková, kritika)

Přelomová léta české kinematografie (Lukáš Skupa, téma)

Evropský divák v úzkých / IDFA (Martin Horyna, report)

Žít jako mafián, zemřít jako člověk / První zrádce (Jarmila Křenková, kritika)

Jan Němec / Histoire(s) du cinéma Jana Němce (Marika Kupková, téma)

Ať žije video / Vyprávění o počátcích (Sylva Poláková, zoom)

+ více...