Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Žít jako mafián, zemřít jako člověk / První zrádce
kritika / Jarmila Křenková / 27. 3. 2020
V roce 1980 se v Palermu odehrála velkolepá slavnost. Ve vile ozářené plameny loučí se pod mlčenlivým dohledem desítek loveckých trofejí setkaly špičky sicilské mafie. Byl mezi nimi i Tommaso Buscetta, který se stal o několik let později nejslavnějším informátorem v procesu s Cosa Nostrou a měl zásadní podíl na odsouzení několika stovek svých bývalých společníků. Rituální oslava nové éry sjednocené mafie, která otevírá film Marca Bellocchia První zrádce, tak zároveň předznamenává její úpadek a stává se večírkem na rozloučenou.
Nejde ovšem o klasický mafiánský příběh, který by mapoval vzestup a pád konkrétního zločince uvnitř systému. Buscetta se už od počátku pohybuje mimo něj. Jeho drama spočívá v ustrnutí mezi světem ideálů o sobě samém a tím, jak se během jeho mafiánské kariéry organizace rozkládá vlivem obchodu s drogami i rostoucí hamižnosti bossů nové generace. V procesu s Cosa Nostrou se chce vidět nikoli jako zrádce, ale jako poslední spravedlivý. Zároveň tento krajně nespolehlivý vypravěč touží být viděn a stát ve světle reflektorů coby legenda bojující za ideály staré dobré mafie, která se hodně stará o chudé a jen okrajově se zabývá nekalým byznysem. Především v dlouhých dialogových sekvencích se soudcem Falconem, který shromažďoval podklady k obžalobě, se však ukazuje, že mýtem a legendou je právě mafie řídící se pevně daným kodexem. Cosa Nostra naopak vždycky byla bezskrupulózní zločinecká organizace založená na násilí a krutosti a poslušný voják Buscetta není mužem cti, za něhož se sebevědomě označuje, ale od raného mládí pro ni neváhal zabíjet.
Samotné soudní přelíčení pak spíš než pečlivou rekonstrukci jedné historické události připomíná groteskní frašku plnou bizarních výjevů a dětinského překřikování. Ženy obviněných lkají na ochozu, někteří mafiáni odhalují přirození, jiní tvrdí, že musí ze zdravotních důvodů neustále kouřit doutníky, a soudce teatrálně volá silencio!. Ticho v soudní síni ale nastává až během přímé konfrontace Buscetty s jeho nejbližším spolupracovníkem. Přes svou statičnost patří monolog dvou mužů, kteří si vytrvale vedou svou, k nejdramatičtějším pasážím filmu. Podobně jako zvrat, kdy trhovecké dohadování utne výčet drakonických rozsudků, v nichž padají doživotní tresty a stamilionové pokuty.
Místo v programu na ochranu svědků, které Buscetta vyhandloval, pro něj nepředstavuje kýžený azyl, ale především nucený exil. Ztráta kontaktů a sociálních vazeb ústí v existenciální krizi, která do té doby probleskovala pouze z jeho snů, ale nyní se stává každodenní realitou. Známějším prostředím pro něj paradoxně byla dokonce i italská věznice, v níž si díky privilegovanému postavení mohl užívat blahobytu. Nejhorším vězením jsou tak nakonec zimy v americkém zapadákově. Dobrodružná kariéra mafiána je passé, Buscettův život jako by vybledl a zavládl v něm trvalý soumrak. Když nezaměstnaný bezcílně bloumá supermarketem, kromě mléka si ve slevě pořídí i automatickou pušku. Vzrůstající paranoia a neustálé stěhování z místa na místo ještě násobí jeho vykořeněnost. Stesk po italské zmrzlině nemůže sdílet ani s manželkou a dětmi, kterým se na rozdíl od Buscetty podařilo emancipovat od svých kořenů.
První zrádce je film opulentních kontrastů, v němž se mísí excentričnost a tlumenost, palermské paláce stojí hned vedle chudinských čtvrtí a pokus vystihnout cosi ze společenských a politických nálad Itálie poslední čtvrtiny 20. století přechází v soustředěný ponor do psýché hlavního hrdiny. Přes téměř tříhodinovou stopáž film vyniká obdivuhodnou vnitřní dynamikou; občas bezhlavě uhání vpřed, jindy směřuje do minulosti a vzpomínek hlavního protagonisty, aby se vzápětí téměř zastavil při strnulém vyčkávání věcí příštích, které příznačně koresponduje s pověstným uměním Cosa Nostry čekat.
A tato její schopnost nemilosrdně dopadá také na Buscettu. Přestože smrt vždy byla nedílnou součástí jeho existence, v životě „po mafii“ ho vědomí zániku stravuje. Memento mori je pro něj ultimátní mírou všech věcí a přání pokojně zemřít ve vlastní posteli se mu se vzrůstajícím počtem nepřátel čím dál víc vzdaluje. Jediná chvíle, kdy můžeme s lhářem, podvodníkem a vrahem Buscettou sympatizovat, proto přichází až se závěrečnou scénou. Tehdy se v mysli vyčerpaného starce vynoří vzpomínka na jistou událost z mládí, kterou kdysi coby banální historku nedopověděl soudci Falconemu. V kontextu obav běžného smrtelníka ovšem zapůsobí s intenzitou té nejhorší noční můry.
První zrádce (Il traditore, Itálie, Francie, Brazílie, Německo, 4826, IMDb)
Režie: Marco Bellocchio, scénář: Marco Bellocchio, Valia Santella, Ludovica Rampoldi, Francesco Piccolo, Francesco La Licata, kamera: Vladan Radovic, střih: Francesca Calvelli, hudba: Nicola Piovani, hrají: Pierfrancesco Favino, Maria Fernanda Cândido, Fabrizio Ferracane, Fausto Russo Alesi, Luigi Lo Cascio ad., 152 minut, distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 21. 11. 2019).
První zrádce (Il traditore, Itálie, Francie, Brazílie, Německo, 4826, IMDb)
Režie: Marco Bellocchio, scénář: Marco Bellocchio, Valia Santella, Ludovica Rampoldi, Francesco Piccolo, Francesco La Licata, kamera: Vladan Radovic, střih: Francesca Calvelli, hudba: Nicola Piovani, hrají: Pierfrancesco Favino, Maria Fernanda Cândido, Fabrizio Ferracane, Fausto Russo Alesi, Luigi Lo Cascio ad., 152 minut, distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 21. 11. 2019).
Přečteno 2505x
Článek vyšel v časopise Cinepur #127, únor 2020.
Ohodnoťte článek
Zatím nikdo nehodnotil.
Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.
DALŠÍ ČLÁNKY
DALŠÍ Z RUBRIKY kritika
Od všeho trochu moc najednou / Všechno, všude, najednou
Království: Exodus / Von Trierův vánoční žertík z nemocnice
Zábavný – punkový, ale málo / Seriál Pistol a jeho hudba
Skandály ve službách Jejího Veličenstva / Koruna
Kvík / Až si zase příště dáte klobásku
DALŠÍ Z RUBRIKY
Editorial 146 / Výbuchy v českém filmu
Inscryption / Labyrint herního světa a ráj karet
Jak se vaří zápletka / Makanai: Jak se vaří pro maiko
Pinocchio Guillerma del Tora / Fekální pochod proti fašismu
POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA
Orba v srdeční krajině / Minari
Nesem vám noviny, dojměte se / Zprávy ze světa
Všechny vidlákovy světa i ten můj / Americká elegie
RUBRIKY
anketa (33) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (121) / fenomén (83) / festival (117) / flashback (19) / fragment (18) / glosa (244) / kamera-pero (18) / kauza (1) / kniha (134) / kritika (1126) / mimo kino (194) / novinka (829) / pojem (36) / portrét (54) / profil (101) / reflexe (27) / report (152) / rozhovor (187) / scénář (4) / soundtrack (90) / téma (1042) / televize (140) / událost týdne (294) / videohra (85) / web (46) / zoom (174)
Tento článek vyšel v časopise Cinepur #127, únor 2020
Z obsahu tištěného čísla:
Od převratu k sametové totalitě / Revoluce 1989 v dokumentárním filmu (Janis Prášil, téma)
Privatizační, restituční a prostituční komedie 90. let (Kamil Fila, téma)
Úvod k tématu: Film po sametu (Lukáš Skupa, téma)
Zmutovaná soap opera / Mutazione (Ondřej Trhoň, videohra)
Výmešky maskovaných akademiků / Brak jako gimmick (Jan Kolář, kniha)
Milostný dopis svobodě / Portrét dívky v plamenech (Šárka Gmiterková, kritika)