Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Pocit z prvního sledování filmu Star Wars z roku 1977 je dnes těžko zprostředkovatelný. Úvodní sekvence s majestátní hudbou nám v psaném textu prozradí, že se jedná o čtvrtý díl seriálu, jehož první tři epizody ovšem neexistují. Dozvídáme se o skryté základně rebelů a mocné zbrani zlého galaktického impéria, která dokáže ničit planety. Následuje přestřelka dvou kosmických lodí, které sledujeme z podhledu – jedné malé a druhé snad nekonečné. Po palubě lodi pobíhají roboti a muži v uniformách s laserovými zbraněmi. Je to brilantní ukázka principu in medias res, skoku doprostřed dramatického, ale především úžasného, a ne úplně srozumitelného dění. I zbytek filmu s podtitulem Nová naděje, který dodnes zůstává vrcholným snímkem série Hvězdné války, působí jako kukátko do většího světa s vlastními dějinami a rozlehlými geografickými a společenskými vztahy. Podobně jako mladý farmář, který se sice jmenuje Skywalker, ale celý život strávil na zapadlé pouštní planetě Tatooine, i my postupně stále více nahlížíme do bohatého univerza plného podivných mimozemských ras, gigantických zbraní a mystických energií, jež mohou být zdrojem obrovské moci. Je to univerzum, které je infantilně megalomanské, obří dětské hřiště určené k hrám na objevování a dominanci.

Když o dvaačtyřicet let později sledujeme úvodní sekvenci deváté epizody s podtitulem Vzestup Skywalkera, je jakýkoli vzrušující pocit novosti nenávratně pryč. Naopak to působí jako do úmoru opakovaná formální pocta onomu prvnímu dojmu, uctivá vzpomínka na doby, kdy jsme na toto hřiště vstupovali poprvé. Podobný dojem ovšem čiší i z celého následujícího filmu. Všechny hry, které se na tomto hřišti daly hrát, jako by už byly odehrány (některé z nich i několikrát), a nám nezbývá, než si je ještě jednou, a poněkud rutinně, zopakovat. Dokonce i největší téma, které se ve veřejném prostoru řeší, totiž vztah nového devátého dílu k „heretické“ předchozí epizodě, už tu bylo. Pnutí mezi devátou a osmou epizodou je nakonec jen variace na napětí mezi temnou pátou epizodou Impérium vrací úder, po které přišlo euforické uvolnění s roztomilými chlupatými Ewoky a dojemným rodinným shledáním v Návratu Jediho. Jestliže sedmá, a především osmá epizoda byly zajímavé především tím, jak zvolna či odvážněji porušovaly zavedená pravidla, pak devítka znamená především jejich triumfální potvrzení.

Vzestup Skywalkera neváhá opakovat konkrétní situace, scény, ale i vizuální postupy z původní trilogie, které působí někde na hraně mezi citací a pouhou imitací. I nové světy, jež skupina hrdinů na své cestě navštíví, působí prostě jen jako variace již viděného. Noví hrdinové jsou poněkud neživotné reinkarnace starého týmu kolem Luka Skywalkera, jehož členové se v novém filmu pro jistotu vracejí (někdy i ze záhrobí) v rolích mentorů. Film J. J. Abramse možná není nejhorší snímek ze světa Star Wars, ale rozhodně je nejsnáze zapomenutelný – protože sám je sotva něčím víc než vzpomínkou.

Nekonečné snahy větvit osudové příbuzenské vztahy hrdinů, neustále znovu křísit projekt Hvězdy smrti a nechat hrdiny putovat po nových planetách, které jsou ale všechny k uzoufání stejné, také ukazují, jak problematická je snaha dělat ze světa Hvězdných válek něco na způsob filmového univerza Marvelu. Svět George Lucase se totiž od vesmíru Stana Leea liší naprosto zásadně. Marvel je vystavěný kolem výrazných hrdinů, kterým Lee vytvořil na míru jejich vlastní kout svého komiksového vesmíru. Každá postava tu má nejen svou mytologii, ale i své vlastní přirozené prostředí. Hvězdné války mají daleko skromnější pole působnosti. Je to univerzum mystických tragédií postav, jejichž osudy jsou svázané vlákny vesmírné Síly, univerzum šedé zóny nejrůznějších pašeráků, bastlerů a dobrodruhů žijících ve stínu totalitního Impéria a univerzum příšer a příšerek, které jsou buď hrozivé, nebo roztomilé, často něco mezi tím. Všechno, co se v příbězích z prostředí Hvězdných válek děje, se odehrává na těchto třech polích a jejich styčných plochách. Závěrečná epizoda filmové nonalogie ukazuje, že tenhle cyklus se uzavřel, respektive definitivně zacyklil. Až se zdá, že jediná možnost, jak důstojně pokračovat, je překonat hřiště podobným způsobem, jakým moderní fantasy překonává J. R. R. Tolkiena. Možná začít si hrát na troskách, které po sobě Vzestup Skywalkera zanechal v domnění, že tím celou ságu završil. Vyprávění o tom, jak se v ruinách padlého Impéria rodí nová posttotalitní společnost, kde vládnou bývalí pašeráci a hrstka vyvolených nadaných hrozivou mystickou mocí vesmírné Síly, by nepochybně nechalo Lucasovo univerzum příjemně ztrpknout.