Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Život je krásňoučký / Králíček Jojo

Život je krásňoučký / Králíček Jojo

kritika / Ondřej Pavlík / 8. 5. 2020

Holokaustové komedie obvykle čelí nařčením, že zlehčují to nejvážnější z témat. Jak konkrétně jej ale zlehčují a čemu přesně jejich rozverný tón slouží? Například v dojímavém, a přitom zábavném koncentráčnickém snímku Život je krásný režiséra Roberta Benigniho židovský otec svému synovi namlouvá, že jejich zajetí je ve skutečnosti součástí kolektivní společenské hry. Dítě, a spolu s ním i publikum, tak nacistický teror vnímá skrze hořkosladký závoj, ochrannou vrstvu, která tlumí kontakt s nepopsatelnými hrůzami. Králíček Jojo Taiky Waititiho rovněž pojednává o chlapci, jehož existenci během druhé světové války halí jakýsi zjemňující fantazijní opar. Jen jde tentokrát o filtr tvořený fašistickou ideologií, v němž absentující otcovskou figuru v dětských představách supluje rozkošně zlomyslná postavička samotného Vůdce.

Desetiletý Jojo je nadšeným členem Hitlerovy mládeže, leč doma má odbojářsky naladěnou matku, která navíc v domě ukrývá dospívající židovskou dívku Elsu. S Elsou se chlapec záhy setkává, rozpráví s ní o nadpřirozených schopnostech Židů a za nesouhlasného mručení imaginárního Vůdce se do ní platonicky zamilovává. Králíček Jojo tedy oproti Benigniho filmu vlídně nezmírňuje strašlivé dopady holokaustu, ale žertovně vykresluje osoby a představy, které za nimi stojí. Propagandistické fámy líčící Židy jako proradné démony se nadsazeně promítají do pohádkových malůvek poletujících rohatců z Jojovy rozpracované knížky. Parodicky přemrštěné hajlování a urážlivý žvatlající Adolf jako by sem přicestovali z kampaně „Buďte hodní na svého obecního nácka“.

Prověřenou strategii, podle které zbavíme zlo jeho moci tak, že jej důkladně zesměšníme, následuje Králíček Jojo obstojně, byť s nevelkou invencí. Slabší jsou však scény, v nichž Waititiho film vystupuje z komfortní zóny narůžovo přetřeného nacismu a pokouší se gestikulovat směrem k opravdu vážným válečným traumatům, případně způsobům, jak jim předcházet a čelit. O náhlé smrti milovaného člověka jsme spolu s chlapcem zpraveni decentní náznakovou oklikou, která zásadně nenarušuje eufemistický tón snímku. Zároveň ale postrádá skutečně zdrcující emoci, kterou bychom v příběhu podávaném perspektivou malého kluka očekávali. Stačí chvilka úhledně zarámovaného truchlení a Jojo bez viditelnějšího otřesu vesele poskakuje dál omalovánkovým světem, který si pro svůj milý svéráz vysloužil četná přirovnání k porcelánovým univerzům Wese Andersona.

Jenže Waititi není Anderson, jehož filmy s historickými reáliemi přiznaně manipulují a jakékoli citové projevy uzavírají do dvojitých ironických uvozovek. Králíček Jojo se označuje za protinenávistnou satiru, která se zjevně chce diváků dotknout a účinkovat v dnešních rozbouřených časech jako zklidňující tonikum. Recept proti nenávisti, předsudečnosti a xenofobii, který film navrhuje, je však vcelku naivní. Jeho nejúčinnější přísadou je – jak jinak – láska, či alespoň silná přátelská náklonnost. Takto hluboké, hory přenášející pouto si možná v ideálním případě vypěstujeme k jedinci, kterého – stejně jako Jojo – náhodou objevíme doma ve skříni. Jak nám ale pomůže láska, když se s těmi „druhými“ setkáme jen jako s abstraktními medializovanými skupinami „nepřátel“ nebo jako s lidmi, na něž narazíme letmo a příležitostně?

Život podle Taiky Waititiho je zkrátka až moc růžovoučký. Šlechetné úmysly se v jeho filmu rozpouštějí v cukrkandlovém sentimentu, který možná chvilkově rozpláče a zahřeje, ale pak vmžiku vyprchá z těla. Hitler v pitvořivém Waititiho podání možná odpovídá zdrobnělé klukovské optice, ale obávaného, nesčetněkrát karikovaného arcipadoucha moderních dějin nijak nepřepracovává ani neaktualizuje. Králíček Jojo tak zůstává uvězněný v chráněné oblasti bezpečné, důkladně opomníkované války, za jejíž hranice vyhopkává zřídka a neobratně. Je plyšovým domácím miláčkem, z nějž při jemném stisku vychází roztomilé kníkání, ale kterého by tam venku rozcupoval první predátor.

Králíček Jojo (Jojo Rabbit, USA, ČR, Nový Zéland, 2019, IMDb)
Režie a scénář: Taika Waititi, kamera: Mihai Mălaimare Jr., střih: Tom Eagles, hudba: Michael Giacchino, hrají: Roman Griffin Davis, Thomasin McKenzie, Taika Waititi, Scarlett Johansson, Sam Rockwell, Rebel Wilson ad., 108 minut, distribuce: CinemArt (premiéra v ČR 23. 1. 2020).

Králíček Jojo (Jojo Rabbit, USA, ČR, Nový Zéland, 2019, IMDb)
Režie a scénář: Taika Waititi, kamera: Mihai Mălaimare Jr., střih: Tom Eagles, hudba: Michael Giacchino, hrají: Roman Griffin Davis, Thomasin McKenzie, Taika Waititi, Scarlett Johansson, Sam Rockwell, Rebel Wilson ad., 108 minut, distribuce: CinemArt (premiéra v ČR 23. 1. 2020).

Přečteno 1065x

Článek vyšel v časopise Cinepur #128, duben 2020.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #133

#133

únor 2021



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Bolest na hranici ráje / Lux Æterna

Kdo je Amerika a kdo je Borat? / Borat Subsequent Moviefilm

Systematický film o boji se systémem / Chicagský tribunál

Domácí násilí jako mýtus i videohra / Žáby bez jazyka

Existenciální pijáctví / Chlast

Od eschatologie k entropii / Last and First Men

Žalovat se nemá / Žaluji!

Přisprostlé tancování osmdesátkovým rychlodabingem / Králové videa


DALŠÍ Z RUBRIKY

Eastwood o Eastwoodovi

Losing Control / Control

David Fincher chystá film podle komiksové série The Killer

Režisér, který dává největší tuzéry / Nechte je všechny mluvit

Třeba nakonec narostou křídla / Rok 2020 v kinematografii

Úvod k tématu: David Fincher

Nejlepší filmy roku 2020

Editorial 133: David Fincher


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Dámský gambit / Vítězství mimo šachovnici

Burácející řeka času / Tenet

LFŠ: Atlantida exhumuje jedovatý odpad ukrajinské minulosti

Víc než westernová revize / First Cow

Žánrové tropy v subtropech / Kanáři


RUBRIKY

anketa (27) / český film (107) / český talent (34) / cinepur choice (33) / editorial (107) / fenomén (73) / festival (96) / flashback (7) / fragment (18) / glosa (214) / horizont (29) / hudba (24) / kamera-pero (4) / kauza (33) / kniha (126) / kritika (996) / mimo kino (165) / nekrolog (1) / novinka (792) / objev (2) / pojem (36) / portrét (19) / profil (112) / reflexe (25) / report (120) / rozhovor (170) / scénář (4) / soundtrack (53) / téma (960) / televize (114) / událost týdne (268) / videohra (70) / web (42) / zoom (165)

Cinepur #128 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #128, duben 2020

Z obsahu tištěného čísla:

Jen o něco lepší filmy / Andrej Andrejevič Tarkovskij (Marek Čermák, rozhovor)

Zlo neexistuje (Pavel Sladký, zoom)

Individualita nade vše / Clint Eastwood a jeho filmoví solitéři (Martin Svoboda, téma)

To trápení lásky / Vražda Ing. Čerta (Jindřiška Bláhová, flashback)

Editorial 128 / Do you feel lucky? (Jindřiška Bláhová, editorial)

Zvuková paměť města / Kde je moje tělo? (Jiří Špičák, soundtrack)

+ více...