Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Život je krásňoučký / Králíček Jojo

Život je krásňoučký / Králíček Jojo

kritika / Ondřej Pavlík / 8. 5. 2020

Holokaustové komedie obvykle čelí nařčením, že zlehčují to nejvážnější z témat. Jak konkrétně jej ale zlehčují a čemu přesně jejich rozverný tón slouží? Například v dojímavém, a přitom zábavném koncentráčnickém snímku Život je krásný režiséra Roberta Benigniho židovský otec svému synovi namlouvá, že jejich zajetí je ve skutečnosti součástí kolektivní společenské hry. Dítě, a spolu s ním i publikum, tak nacistický teror vnímá skrze hořkosladký závoj, ochrannou vrstvu, která tlumí kontakt s nepopsatelnými hrůzami. Králíček Jojo Taiky Waititiho rovněž pojednává o chlapci, jehož existenci během druhé světové války halí jakýsi zjemňující fantazijní opar. Jen jde tentokrát o filtr tvořený fašistickou ideologií, v němž absentující otcovskou figuru v dětských představách supluje rozkošně zlomyslná postavička samotného Vůdce.

Desetiletý Jojo je nadšeným členem Hitlerovy mládeže, leč doma má odbojářsky naladěnou matku, která navíc v domě ukrývá dospívající židovskou dívku Elsu. S Elsou se chlapec záhy setkává, rozpráví s ní o nadpřirozených schopnostech Židů a za nesouhlasného mručení imaginárního Vůdce se do ní platonicky zamilovává. Králíček Jojo tedy oproti Benigniho filmu vlídně nezmírňuje strašlivé dopady holokaustu, ale žertovně vykresluje osoby a představy, které za nimi stojí. Propagandistické fámy líčící Židy jako proradné démony se nadsazeně promítají do pohádkových malůvek poletujících rohatců z Jojovy rozpracované knížky. Parodicky přemrštěné hajlování a urážlivý žvatlající Adolf jako by sem přicestovali z kampaně „Buďte hodní na svého obecního nácka“.

Prověřenou strategii, podle které zbavíme zlo jeho moci tak, že jej důkladně zesměšníme, následuje Králíček Jojo obstojně, byť s nevelkou invencí. Slabší jsou však scény, v nichž Waititiho film vystupuje z komfortní zóny narůžovo přetřeného nacismu a pokouší se gestikulovat směrem k opravdu vážným válečným traumatům, případně způsobům, jak jim předcházet a čelit. O náhlé smrti milovaného člověka jsme spolu s chlapcem zpraveni decentní náznakovou oklikou, která zásadně nenarušuje eufemistický tón snímku. Zároveň ale postrádá skutečně zdrcující emoci, kterou bychom v příběhu podávaném perspektivou malého kluka očekávali. Stačí chvilka úhledně zarámovaného truchlení a Jojo bez viditelnějšího otřesu vesele poskakuje dál omalovánkovým světem, který si pro svůj milý svéráz vysloužil četná přirovnání k porcelánovým univerzům Wese Andersona.

Jenže Waititi není Anderson, jehož filmy s historickými reáliemi přiznaně manipulují a jakékoli citové projevy uzavírají do dvojitých ironických uvozovek. Králíček Jojo se označuje za protinenávistnou satiru, která se zjevně chce diváků dotknout a účinkovat v dnešních rozbouřených časech jako zklidňující tonikum. Recept proti nenávisti, předsudečnosti a xenofobii, který film navrhuje, je však vcelku naivní. Jeho nejúčinnější přísadou je – jak jinak – láska, či alespoň silná přátelská náklonnost. Takto hluboké, hory přenášející pouto si možná v ideálním případě vypěstujeme k jedinci, kterého – stejně jako Jojo – náhodou objevíme doma ve skříni. Jak nám ale pomůže láska, když se s těmi „druhými“ setkáme jen jako s abstraktními medializovanými skupinami „nepřátel“ nebo jako s lidmi, na něž narazíme letmo a příležitostně?

Život podle Taiky Waititiho je zkrátka až moc růžovoučký. Šlechetné úmysly se v jeho filmu rozpouštějí v cukrkandlovém sentimentu, který možná chvilkově rozpláče a zahřeje, ale pak vmžiku vyprchá z těla. Hitler v pitvořivém Waititiho podání možná odpovídá zdrobnělé klukovské optice, ale obávaného, nesčetněkrát karikovaného arcipadoucha moderních dějin nijak nepřepracovává ani neaktualizuje. Králíček Jojo tak zůstává uvězněný v chráněné oblasti bezpečné, důkladně opomníkované války, za jejíž hranice vyhopkává zřídka a neobratně. Je plyšovým domácím miláčkem, z nějž při jemném stisku vychází roztomilé kníkání, ale kterého by tam venku rozcupoval první predátor.

Králíček Jojo (Jojo Rabbit, USA, ČR, Nový Zéland, 2019, IMDb)
Režie a scénář: Taika Waititi, kamera: Mihai Mălaimare Jr., střih: Tom Eagles, hudba: Michael Giacchino, hrají: Roman Griffin Davis, Thomasin McKenzie, Taika Waititi, Scarlett Johansson, Sam Rockwell, Rebel Wilson ad., 108 minut, distribuce: CinemArt (premiéra v ČR 23. 1. 2020).

Králíček Jojo (Jojo Rabbit, USA, ČR, Nový Zéland, 2019, IMDb)
Režie a scénář: Taika Waititi, kamera: Mihai Mălaimare Jr., střih: Tom Eagles, hudba: Michael Giacchino, hrají: Roman Griffin Davis, Thomasin McKenzie, Taika Waititi, Scarlett Johansson, Sam Rockwell, Rebel Wilson ad., 108 minut, distribuce: CinemArt (premiéra v ČR 23. 1. 2020).

Přečteno 1881x

Článek vyšel v časopise Cinepur #128, duben 2020.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #144

#144

prosinec 2022



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Utama / Mezi domovem a sopkou

Království: Exodus / Von Trierův vánoční žertík z nemocnice

Zábavný – punkový, ale málo / Seriál Pistol a jeho hudba

Skandály ve službách Jejího Veličenstva / Koruna

Kvík / Až si zase příště dáte klobásku

Stane se to znova a znova / Dexter: Nová krev

BANGER. / Film, který by rád všechny pochcal

Trojúhelník smutku / Škodolibá plavba společenskými hierarchiemi


DALŠÍ Z RUBRIKY

144 Editorial

Candyman. Candyman. Candyman. Candyman… Candyman Candyman

Životopis ve čtyřech aktech / Portrét Nagisa Óšima

Blondýnka / Páni mají raději oběti

Rimini / 41⁄2

Úvod k tématu Devadesátky

R.N.M. / Člověk člověku medvědem

Znamení doby / Kolaps a apokalypsa v kinematografii devadesátých let


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Pro a proti - Francouzská depeše / Výprava na souostroví Novinařina

Modernistický vztahový test / Zrcadla ve tmě

Blízká setkání tří živočišných druhů / Gunda

Návštěva muzea lásky / Undine

KVIFF: Zpráva o novém filmu Václava Kadrnky


RUBRIKY

anketa (32) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (119) / fenomén (83) / festival (117) / flashback (17) / fragment (18) / glosa (243) / kamera-pero (16) / kauza (1) / kniha (132) / kritika (1116) / mimo kino (192) / novinka (825) / pojem (36) / portrét (52) / profil (100) / reflexe (27) / report (150) / rozhovor (187) / scénář (4) / soundtrack (88) / téma (1029) / televize (138) / událost týdne (291) / videohra (83) / web (46) / zoom (174)

Cinepur #128 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #128, duben 2020

Z obsahu tištěného čísla:

Zběsilost v srdci rozervaných hudebníků / Honkytonk Man, Bird a Jersey Boys (Jana Bébarová, téma)

Jen o něco lepší filmy / Andrej Andrejevič Tarkovskij (Marek Čermák, rozhovor)

Ten, který promlouvá (nejen) k prázdné židli / Politický kompas Clinta Eastwooda (Martin Mišúr, téma)

Zvuková paměť města / Kde je moje tělo? (Jiří Špičák, soundtrack)

Tenkrát v Hollywoo / BoJack Horseman (Antonín Tesař, televize)

Co dělat, když zazní siréna / Maják (Janis Prášil, kritika)

+ více...