Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Společnost podmíněné lásky / Chvění

Společnost podmíněné lásky / Chvění

kritika / Tomáš Gruntorád / 5. 6. 2020

Mladou, festivalově úspěšnou guatemalskou kinematografii proslavuje zejména Jayro Bustamante, který se v debutu Ixcanul i v druhotině Chvění zabývá zhoubným vlivem tradic a slepé víry na identitu a intimitu jedince. V rurálním Ixcanulu sledujeme ještě staré zvyky prapůvodního mayského obyvatelstva, nezatíženého městským stylem života, vylučovaného z „civilizovaného“ národního celku. Chvění přesouvá pozornost k ultrakonzervativním členům vyšší třídy z metropole Ciudad de Guatemala, děsícím se všeho, co jejich katolické vyznání zapovídá jako „nepravé“ a „nenormální“. Stále vzývaný Bůh se připomíná deštěm, ale oni se před ním skrývají v suchém bezpečí aut, domů a kostelů, než aby se odevzdali kapkám požehnání. A trpí-li nějaký gay, zachvěje se zem, což si vykládají jako trest za homosexualitu v rodině.

Jakmile se na čtyřicátníka Pabla provalí, že udržuje vztah s mužem, striktně hierarchizovaná společnost ho vyloučí z většiny oblastí života. Nejprve ho zavrhnou sourozenci a rodiče, poté žena s dětmi, a vše dovrší výpověď z práce za „ztrátu bezúhonnosti“. Zde Pablo působil jako finanční poradce, směřující klienty proti jejich zájmům k zadlužování. Nyní je ho ochotna přijmout jen katolická církev, fungující na stejném principu jako Pablovo poradenství: nabízí iluzi východiska, za nímž se skrývá pro instituci výnosná a pro klienta devastující lež.

Chvění líčí prostředí, v němž sféry víry, naděje a solidarity úzce souvisejí především s penězi – revír organizací vytvářejících pseudoproblémy, obchodujících s jejich údajným řešením a manipulujících lidmi „v krizi“. První půle filmu provede důslednou inventuru dávno vyvrácených názorů, jež se na adresu LGBT osob nepřestávají snášet od těch, kteří o nich nic nevědí. Vršení výroků o homosexualitě jakožto nemoci postihující jen muže postrádá protipohled a náboj konfliktu, neboť Pablo se v machistické kultuře stává submisivní obětí diagnostiků přesvědčených o své pravdě. A tak film vyklouzne z šablony příběhů o tom, jak je Jiný ubíjen na těle, a promění se v tragédii o internalizaci homofobie. Vytrvalý tlak rodiny vyšle Pabla na cestu sebezapření a „léčby“, přilnutí k heterosexuální normě, s níž si v psychotestu nespojuje pojmy vášeň, láska či radost. Pablova žena mezitím vstřebává rady, jak k muži patřičně fyzicky i verbálně přistupovat, aby nezačal zanášet a experimentovat s muži – značný díl odpovědnosti za manželovy potíže prý vězí v její nechuti k jistým praktikám. Stejně jako v Ixcanulu je i zde sex jen rituálním prostředkem – neprožívanou, přetrpěnou obětí pro „vyšší cíl“.

Bustamante portrétuje guatemalský model katolictví jako tragikomickou ezoterickou mafii. Nechybí jí extatické skupinové meditace, bezmezně adorované blábolící duchovní celebrity, vždy připravené prodat ozdravný elixír ze zahraničí, bizarní zápasy v řecko-římském stylu rozdmýchávající upadlou mužnost, podivné machinace s genitáliemi ani zákulisní výhrůžky těm, kteří rozptylují ovečky v transformaci. Pozoruhodná je homoerotika navázaná na výběr finančních darů při kázáních: dárce se může těšit na vřelé objetí a políbení od výběrčího, kdežto mimo ekonomický kontext by už šlo o ďáblovo spojení. Nesčetné protimluvy bigotní náboženské obce (symptomatické sociální bubliny), dokáže film vyjádřit pregnantně a chytře, když obrazem usvědčuje z klamu slova.

Thorstein Veblen prohlásil v 19. století nejbohatší vrstvy za nejzdatnější konzervátory statusových a náboženských přežitků a Bustamanteovi měšťané tento pohled překvapivě naplňují. Častují se ironickými komplimenty typu „stejný oblek jako včera“, ale nad myšlenkami ze středověku se nepozastaví. Udržují společnost podmíněné lásky k bližnímu, který musí nejprve splňovat jisté podmínky, aby byl přijat. Progresivnější jsou lidé z nižší vrstvy Pablova přítele Franciska, jenž filmem prochází v jednom nátělníku, v opojení, s neformálním přístupem k okolí, a především smířen sám se sebou. Ani přístup indiánů z Ixcanulu k „hříšníkům“ není tak hysterický a exkomunikující. Bustamanteovi lidé na okraji k situacím přistupují skutečně jako k boží vůli, čímž se vyjevují jako upřímnější a pokornější věřící svých kultů, zatímco bohatý měšťan ve všem vidí výpadek z normy, ohrožující vše, co vybudoval a nahromadil.

Chvění (Temblores, Guatemala, Francie, Lucembursko, 2019, IMDb)
Režie a scénář: Jayro Bustamante, kamera: Luis Armando Arteaga, střih: Cesar Diaz, Santiago Otheguy, hudba: Pascual Reyes, hrají: Juan Pablo Olyslager, Diane Bathen, Mauricio Armas Zabadúa, Rui Frati, María Telón ad., 107 minut, distribuce: Artcam (premiéra v ČR 5. 6. 2020).

Chvění (Temblores, Guatemala, Francie, Lucembursko, 2019, IMDb)
Režie a scénář: Jayro Bustamante, kamera: Luis Armando Arteaga, střih: Cesar Diaz, Santiago Otheguy, hudba: Pascual Reyes, hrají: Juan Pablo Olyslager, Diane Bathen, Mauricio Armas Zabadúa, Rui Frati, María Telón ad., 107 minut, distribuce: Artcam (premiéra v ČR 5. 6. 2020).

Přečteno 584x

Článek vyšel v časopise Cinepur #128, duben 2020.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
5 /1

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #133

#133

únor 2021



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Bolest na hranici ráje / Lux Æterna

Kdo je Amerika a kdo je Borat? / Borat Subsequent Moviefilm

Systematický film o boji se systémem / Chicagský tribunál

Domácí násilí jako mýtus i videohra / Žáby bez jazyka

Existenciální pijáctví / Chlast

Od eschatologie k entropii / Last and First Men

Žalovat se nemá / Žaluji!

Přisprostlé tancování osmdesátkovým rychlodabingem / Králové videa


DALŠÍ Z RUBRIKY

Eastwood o Eastwoodovi

David Fincher chystá film podle komiksové série The Killer

Režisér, který dává největší tuzéry / Nechte je všechny mluvit

Třeba nakonec narostou křídla / Rok 2020 v kinematografii

Úvod k tématu: David Fincher

Nejlepší filmy roku 2020

Editorial 133: David Fincher

Mank / „Kdo je tady opičák?“


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Kroužení kolem banálních pravd / Krajina ve stínu

Z dláždění na pláž / Než skončí léto

Paměť strojů / Efekt Vašulka

K čemu manželství? / Manželská historie

Almodóvarovy vycpávky / Bolest a sláva


RUBRIKY

anketa (27) / český film (107) / český talent (34) / cinepur choice (33) / editorial (107) / fenomén (73) / festival (96) / flashback (7) / fragment (18) / glosa (214) / horizont (29) / hudba (24) / kamera-pero (4) / kauza (33) / kniha (126) / kritika (996) / mimo kino (165) / nekrolog (1) / novinka (792) / objev (2) / pojem (36) / portrét (19) / profil (112) / reflexe (25) / report (120) / rozhovor (170) / scénář (4) / soundtrack (53) / téma (960) / televize (114) / událost týdne (268) / videohra (70) / web (42) / zoom (165)

Cinepur #128 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #128, duben 2020

Z obsahu tištěného čísla:

To trápení lásky / Vražda Ing. Čerta (Jindřiška Bláhová, flashback)

Tenkrát v Hollywoo / BoJack Horseman (Antonín Tesař, televize)

Úvod k tématu: Clint Eastwood (Lukáš Skupa, téma)

Ve stínu Drsného Harryho / Kriminální filmy Clinta Eastwooda optikou Harryho Callahana (Ivo Michalík, téma)

Zvuková paměť města / Kde je moje tělo? (Jiří Špičák, soundtrack)

Ten, který promlouvá (nejen) k prázdné židli / Politický kompas Clinta Eastwooda (Martin Mišúr, téma)

+ více...