Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Syndrom vyhoření státu / Colectiv

Syndrom vyhoření státu / Colectiv

mimo kino / Petra Chaloupková / 12. 6. 2020

Po slibné účasti ve festivalovém okruhu čítajícím Benátky nebo Sundace přidal dokument Colectiv na začátku dubna do sbírky také ocenění za nejlepší film letošního Jednoho světa. Snímek Alexandera Nanaua odhalující okolnosti kauzy, která od roku 2015 několik let otřásala Rumunskem, navazuje na trendy tamější nové vlny; ale důsledněji než jen úspěšnou prezentací na mezinárodních festivalech. Ve stopách týmu investigativních novinářů se režisér noří hluboko do nepropustného a lžemi udržovaného zdravotnického systému, jen aby se stále větším úsilím nalézal čím dál děsivější důkazy o morální i politické zkorumpovanosti současného Rumunska. Jak se ukáže, tragický požár bukurešťského klubu Colectiv, kterému kvůli chybějícím nouzovým východům podlehl děsivý počet návštěvníků, byl jen prvotním – a v porovnání s dalšími zjištěními – nepatrným neštěstím v ještě nebezpečnější mašinerii zneužívající lidské životy pro upevňování politické nadvlády.

Smrt jako zkouška

Problémy zdravotnického rezortu patří v rumunské kinematografii k palčivým tématům umožňujícím společenskou kritiku selhávajících jedinců vztáhnout k obecné obžalobě klientelistických státních institucí, pro něž je hodnota života posledním rozhodujícím faktorem. Autoři rumunské nové vlny, kteří se v tomto smyslu vyjádřili například filmy Smrt pana Lazaresca (Cristi Puiu, 2005) nebo Zkouška dospělosti (Cristian Mungiu, 2016), vidí ve zdeformované zdravotní péči místo přímé konfrontace svrchované moci lhostejného vedení státu a občanů odkázaných na zlovůli poslušných součástek obří potěmkinovské vesnice.

Zatímco fikce se musí spokojit s konstatováním, případně nepřímým obviňováním, prostřednictvím dokumentu se Nanau stal účastníkem politického dění. Přestože je jeho pojetí striktně observační a cíleně pasivní, během natáčení se film sám proměnil v politický nástroj potlačované opozice v podobě obětí nehody, svobodné žurnalistiky nebo nezávislých politiků. Není pouze faktografickým sběrem historie jednoho skandálu, ale především demonstrativním uplatněním požadavku transparentnosti, jež je jediným řešením na cestě k obnově státu.

Narativ snímku toto přesvědčení přebírá za své – postupně odkrývá utajované informace, ale zároveň sleduje, jak se k nim aktéři dostali. V první polovině se skrze postavu kritického žurnalisty Cătălina Tolontana soustředí výhradně na novinářskou praxi a mediální interpretaci nově vyplývajících afér. Samotný požár už v návalu hrůznějších odhalení – například dlouhodobě ředěné nemocniční dezinfekce a zanedbávání péče o pacienty, kterým se v otevřených ranách rozmnožili červi – ustupuje do pozadí, protože v boji zdaleka nejde jen o zajištění spravedlnosti pro zemřelé. V ohrožení jsou možná tisíce dalších. Vnějškový pohled investigativní redakce a transparentnost podložená konkrétními svědectvími však na zápas s vládní propagandou a nekonečným ujišťováním, že vše je vlastně v pořádku, přestává stačit.

Roli nového hrdiny s výhodnější pozicí uvnitř systému tak v druhé polovině filmu přebírá čerstvě dosazený ministr zdravotnictví Vlad Voiculescu. Ten natáčení využívá jako doklad vlastní bezúhonnosti, a připouští proto štáb k interním jednáním a rozhovorům přibližujícím druhou stranu tiskových konferencí, které byly doposud jediným zdrojem komunikace zpoza neprůhledných dveří rumunské vlády. Státní aparát se ale paradoxně zahalí do ještě větší anonymity a mlhy – jakkoli introspektivní a otevřený ministrův přístup může být, namísto důvodů selhání a viníků objevuje pouze další hnízda korupce a stopy vedoucí do nejvyšších míst i pěšáckých funkcí. Poznání, že ani insider nedokáže nic změnit na dezolátním stavu (nejen) zdravotnického odboru, několikrát dožene ministra k zoufalému smíchu nad absurditou situace. Po šesti měsících na jednom z nejvyšších postů je stejně bezmocný jako nadosmrti znetvoření přeživší požáru, potažmo stejně jako po nemocničních chodbách vláčený nejnuznější z nuzných, pan Lazarescu.

Podobný cynismus se odráží taktéž v cyklické struktuře filmu. Dokola opakovaná oficiální prohlášení na tiskových konferencích po chvíli přestanou hrůzností překvapovat a stanou se krutou rutinou, kterou divák musí skousnout, jen aby vzápětí přišla ještě větší rána. Ač Nanauův film posloužil jako výjimečná platforma pro umlčované hlasy, spíše než naději poskytuje vhled do anatomie mocenského systému prožraného parazitem, který přerostl svého hostitele – a ten, zevnitř vydlabaný a vyhladovělý, může už jen čekat na vlastní smrt.

Přečteno 500x

Článek vyšel v časopise Cinepur #129, červen 2020.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #130

#130

srpen 2020



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY mimo kino

Syndrom vyhoření státu / Colectiv

Blok 99 / Za zvuků krve

Kostěný tomahawk

Legenda o konci klasického princeznovského světa / Odvážná Vaiana

Star Trek: Do neznáma

Neutečeš

Vertigo

Madisonské mosty


DALŠÍ Z RUBRIKY

Eastwood o Eastwoodovi

Kniha o Pavlovi a Daně

Ondřej Šálek / Pochopení za každou cenu

Editorial 130: Kinematografie Hongkongu

Mezi žánry, přístupy a autory / Neviditelná legenda Corey Yuen

Falešní hráči hongkongské komedie / Filmy bratrů Huiových

Hongkongská nová vlna / Jak televize reformovala kinematografii

Úvod k tématu: Kinematografie Hongkongu


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Nemanželské etudy single generace / Karel, já a ty

Smíření s džihádem a s pubertou / Mladý Ahmed


RUBRIKY

anketa (25) / český film (97) / český talent (34) / cinepur choice (33) / editorial (104) / fenomén (73) / festival (93) / flashback (4) / fragment (18) / glosa (214) / horizont (29) / hudba (24) / kamera-pero (1) / kauza (33) / kniha (123) / kritika (969) / mimo kino (162) / nekrolog (1) / novinka (774) / objev (2) / pojem (36) / portrét (16) / profil (110) / reflexe (25) / report (115) / rozhovor (167) / scénář (4) / soundtrack (51) / téma (939) / televize (110) / událost týdne (259) / videohra (68) / web (42) / zoom (163)

Cinepur #129 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #129, červen 2020

Z obsahu tištěného čísla:

O včelách a lidech / Země medu (Martin Šrajer, kritika)

Paměť strojů / Efekt Vašulka (Tomáš Gruntorád, kritika)

Nic než kus masa / Paul Verhoeven a jeho filmy (Veronika Havlová, kniha)

Tancem proti homofobii / Dokud se tančí (Jan Bodnár, kritika)

Vpředu lesk, vzadu papundekl / Hollywood (Šárka Gmiterková, televize)

Mistr nedokonalosti Taika Waititi (Antonín Tesař, portrét)

+ více...