Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

O včelách a lidech / Země medu

O včelách a lidech / Země medu

kritika / Martin Šrajer / 24. 6. 2020

Mezi loňskými dokumenty nečekaně zazářila makedonská environmentální elegie Země medu. Film, jehož životnost by navenek měla být omezena na pár festivalových uvedení, hned zkraje roku obdržel několik prestižních cen v Sundance, následně obletěl svět, nadchl bezpočet kritiků i diváků a sérii úspěchů završil dvojicí oscarových nominací. Nominován přitom nebyl pouze v kategorii Nejlepší celovečerní dokument. Dostal se také mezi pětici nejlepších zahraničních filmů. Jeho soupeření s hranými snímky částečně osvětluje, proč oslovil širší spektrum diváků, než bychom u nízkorozpočtového dokumentu, navíc s nijak senzační tematikou, očekávali: celovečerní debut Tamary Kotevské a Ljubomira Stefanova je dobře uzpůsoben divákům uvyklým běžné narativní kinematografii. Nevyužívá mimoobrazového komentáře ani vysvětlujících titulků. Za využití trpělivé observace nám naopak dává nahlédnout do soukromí jedné postavy, která ve vyprávění s klasickou tříaktovou strukturou čelí různým příkořím.

Dvojice filmařů v odlehlé hornaté oblasti na severu Makedonie tři roky natáčela tureckou přistěhovalkyni Atidže. Houževnatá optimistka se stará o svou imobilní pětaosmdesátiletou matku, postupně přicházející o zrak, a sbírá med místních divokých včel, který pak prodává na trzích ve Skopje. Její dny mají podobnou náplň i rytmus, určovaný střídáním ročních období a východy a západy slunce. Slunce zároveň slouží jako vizuální leitmotiv a vymezuje barevnou paletu filmu s převahou zlatavé a žluté barvy. Obrazové pojetí společně se střihovou skladbou, kdy jsou za sebe řazeny scény zvýrazňující paralely mezi dvěma světy (krmící se včely/Atidže krmící matku), navozuje pocit souladu mezi člověkem a přírodou. Atidže žije tak, jak jí to dovoluje nehostinná krajina, kterou zas a znovu osaměle kráčí ve velkých podmanivých celcích. Namísto toho, aby ekosystém uzpůsobovala vlastním potřebám, stala se jeho součástí. Chápe, že její přežití závisí na zdraví včel, jejichž med sbírá s popěvkem, který by mohl být mottem filmu „půlka pro vás, půlka pro mě“. Jde o systém fungující díky rovnému rozdělení zdrojů.

To, co se může jevit jako rovnostářská utopie, však tvůrci neromantizují a nevydávají za ideál, o který bychom měli všichni usilovat. Atidže si udržuje pozitivní náladu díky dětské bezelstnosti, která je zřejmě také důvodem, proč hory nikdy neopustila a smířila se s životem bez lidí. Jak se ovšem s hořkostí svěřuje během jedné intimní noční zpovědi, i kdyby chtěla žít jinak, nyní už je na změnu pozdě. Film na příkladu Atidže, která je v něčem takřka archetypální, s tradicemi svázanou hrdinkou, zároveň nastoluje otázku, zda je ve světě řízeném exploatační kapitalistickou logikou udržitelný přístup založený na respektu k prostředí. Tyto pochybnosti se dostavují zejména poté, co do příběhu znenadání vstoupí početná turecká rodina. Hussein Sam, jeho manželka a děti přijeli do hor chovat dobytek. Poklidně plynoucí každodennost narušuje neorganizovaný pohyb, křik a nepředvídatelnost.

Kamera ale na živelné kočovníky nepohlíží jako na cizince a škůdce. Nalaďuje se na jejich rytmus a zabírá je se stejnou energií, s jakou děti vyhánějí na pastvu dezorientovaná telata nebo napodobují chvaty zápasníků, jež viděly na lidové slavnosti. Ta nejlépe charakterizuje svět, který Samovi obývají: tradice neřídí jejich všednodenní program. Jsou pouhou atrakcí pozorovanou s cukrovou vatou v ruce. Je proto logické, že Hussein má odlišné priority než Atidže. Aby uživil početnou domácnost, přistupuje na dohodu s obchodníkem z města a od přírody si začíná brát víc, než kolik zrovna nezbytně potřebuje. Do harmonického soužití člověka a zvířat vstupují peníze a moderní technologie. V dokumentu, který nese rysy nadčasového podobenství o zrodu a zániku, se zdá být přirozené, že důsledky tohoto porušení přírodního řádu jsou tragické a nezvratné. Závěru Země medu dominuje chlad, smutek a samota. Jde nejen o odraz žalu, který prožívá Atidže, ale také stavu planety, blížící se k zániku mimo jiné vinou masového vymírání včelích kolonií. Nevyznívá-li přesto film zcela beznadějně, pak díky úzkému provázání jeho stylu s přírodními cykly. Uvědomujeme si, že nic není navěky a po zimě zase přijde jaro.

Země medu je film neobyčejně citlivý vůči pomíjivým lidským dramatům i majestátnosti přírody. K jeho kompaktnosti přispívá, že o tom prvním vypráví na podkladě druhého. Pakliže tvůrci upozorňují na ničivý dopad nešetrného přístupu k životnímu prostředí a ukazují, jak dosáhnout rovnováhy, činí tak poutavě a s velkým zaujetím pro téma, ale bez didaktičnosti a patosu. Tedy spojením toho nejlepšího z dokumentárního a hraného filmu.

Země medu (Medena zemja, Makedonie, 2019, IMDb)
Režie: Tamara Kotevska, Ljubomir Stefanov, kamera: Fejmi Daut, Samir Ljuma, střih: Atanas Georgiev, 87 minut, distribuce: Artcam (premiéra v ČR 11. 6. 2020).

Země medu (Medena zemja, Makedonie, 2019, IMDb)
Režie: Tamara Kotevska, Ljubomir Stefanov, kamera: Fejmi Daut, Samir Ljuma, střih: Atanas Georgiev, 87 minut, distribuce: Artcam (premiéra v ČR 11. 6. 2020).

Přečteno 1220x

Článek vyšel v časopise Cinepur #129, červen 2020.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
4.7 /15

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #131

#131

říjen 2020



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Nabouraný film / Bourák

Hororové nedochůdče / Další jehňátko

Velký povyk kolem malé lži / Malá lež

Co má tohle být za nebe? / To musí být nebe

Z dláždění na pláž / Než skončí léto

Černá klišé, bílé zkazky / Bratrstvo pěti

Králova řeč po česku / Havel

Niet tam víťazov / Meky


DALŠÍ Z RUBRIKY

Eastwood o Eastwoodovi

Dámský gambit / Vítězství mimo šachovnici

Chirurgický řez polskou společností / Corpus Christi

Luca Guadagnino vyhlíží seriálový Návrat na Brideshead

3Kino Fest nabídne online středoevropské filmy i workshopy

Křivdy ke kávě / Pravda

Juniorfest se přesouvá na web, nabídne filmy i živé přenosy

Burácející řeka času / Tenet


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Nabouraný film / Bourák

Konspirační chobotnička / Odložený případ Hammarskjöld

Profakovat se ke svobodě / Pražské orgie

Zaplnit prázdná místa / Chvilky

Zvířecí láska / Favoritka


RUBRIKY

anketa (25) / český film (102) / český talent (34) / cinepur choice (33) / editorial (105) / fenomén (73) / festival (95) / flashback (5) / fragment (18) / glosa (214) / horizont (29) / hudba (24) / kamera-pero (2) / kauza (33) / kniha (124) / kritika (980) / mimo kino (163) / nekrolog (1) / novinka (788) / objev (2) / pojem (36) / portrét (17) / profil (111) / reflexe (25) / report (116) / rozhovor (168) / scénář (4) / soundtrack (51) / téma (946) / televize (112) / událost týdne (265) / videohra (69) / web (42) / zoom (164)

Cinepur #129 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #129, červen 2020

Z obsahu tištěného čísla:

Dvě barvy k šílenství stačí / World of Horror (Ondřej Trhoň, videohra)

Skutečnost jsou ti druzí (o filmu Beeswax Andrewa Bujalského) (Bohdan Karásek, zoom)

Editorial 129: Debut (Jindřiška Bláhová, editorial)

Tancem proti homofobii / Dokud se tančí (Jan Bodnár, kritika)

Hrůzostrašní debutanti / Horor jako vstupní žánr (Martin Svoboda, téma)

O včelách a lidech / Země medu (Martin Šrajer, kritika)

+ více...