Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Žalovat se nemá / Žaluji!

Žalovat se nemá / Žaluji!

kritika / Martin Svoboda / 10. 12. 2020

Dreyfusova aféra je jednou z nejkontroverznějších událostí moderních dějin a její dopad na evropskou politiku, ale i společnost jako takovou je neměřitelný. Jenže tato kontroverze už dávno vyšuměla. Dnes jde o jednoznačný sled okolností, kde neexistuje sebemenší pochybnost o tom, kdo byl v právu, kdo lhal, kdo se pletl. Natočit o ní film tedy může být nevděčné. Poslední počin Romana Polanského to bohužel potvrzuje.

Je cosi neuspokojivého na sledování filmu, v jehož ději se sice odehrává historicky komplexní konflikt, divák však nemá jinou možnost než vnímat ho jako zcela černobílý a všechny postavy v něm ihned identifikovat jako „hodné“ a „zlé“. Když v jedné ze závěrečných montáží padouši v novinách čtou pověstný text Émila Zoly a šokem jim padají sklenky s drahým koňakem z rukou, těžko jde uvažovat o nějaké ambivalenci předchozích desítek minut. Nezbývá mnoho jiného než cítit spravedlivé rozhořčení nad tím, že postavy, které byly zcela jasně v právu, musely čelit všem těm zlým karikaturám. Takové podání je přitom nereprezentativní vzhledem k tomu, jak zmatená a nečitelná byla Dreyfusova aféra pro přerod 19. a 20. století. Co hůř, takový konflikt je nesmírně banální.

Žaluji! si neklade za cíl zpodobnit celospolečenský dopad události. Vlastně je překvapivé, když se v jedné ze scén najednou začne mluvit o „aféře“, i když z dosavadních dialogů mezi zasvěcenými důstojníky v uzavřených místnostech nebylo vůbec patrné, že už do celé šlamastyky stihla vstoupit veřejnost. Další důležitou volbou pak je, že Dreyfusova postava vystupuje v obraze jen sporadicky a zvolený protagonista Georges Picquart je pro diváka spíš prázdnou nádobou bez vlastního charakteru – vypravěčský nástroj vhodný pro prozkoumávání bohatého fikčního světa, který však Žaluji! neotvírá. Pokud byl v knižní předloze hrdina postavou s nějakou jasnou agendou a vnitřním konfliktem, v adaptaci jí není. Zkrátka plní, co cítí jako svou povinnost.

Je smutné, jak fádním filmem se Žaluji! stalo už jen proto, že pozadí jeho vzniku je nabité emocemi. Jen těžko se dá vyhnout jménu režiséra, jehož ocenění na francouzských filmových cenách vyvolalo několik odchodů ze sálu. Vztahuje se ale nějak fakt, že Roman Polanski uniká už mnoho desetiletí před odsudkem za znásilnění dívky pod věkovou hranicí souhlasu, k jeho novému filmu?

V některých případech dává smysl trvat na důsledném oddělení autora a díla. Například v sérii Harry Potter se neobjevuje jediný transgender motiv, takže kontroverzní vyjádření J. K. Rowlingové na toto téma, jež byla navíc veřejně formulována roky po vydání poslední knihy, lze tedy relativně snadno izolovat, zvlášť pokud se čtenáře osobně nedotýkají. U Žaluji! by však bylo absurdní dožadovat se toho, aby reálná kauza režiséra nehrála roli při čtení jeho pojetí Dreyfusovy aféry. Tvůrce unikající před trestem točí film o největším soudním skandálu 20. století, o křivém obvinění, jehož vyvrácení proměnilo tvář Evropy. Polanski by musel postrádat základní sociální inteligenci, kdyby si neuvědomoval, že film s tímto námětem bude nevyhnutelně vykládán v kontextu jeho vlastního života. Naštěstí takovou naivitu nepředstírá – k Dreyfusovi se v rozhovorech rovnou přirovnává.

Což je pozoruhodné, protože by se pak zdálo, že v Žaluji! bude onu historickou událost zpodobňovat tak, aby paralely s jeho životem byly co nejpatrnější a umožnily divákovi dojít k dojmu, že Polanski a Dreyfus se octli v podobné situaci, čelí podobným hrozbám a jejich očištění má podobnou hodnotu a důležitost. Jenže nic z toho se neděje. Po zhlédnutí Žaluji! se naopak odhaluje, jak nesrovnatelné obě situace jsou. Zatímco Alfred Dreyfus byl křivě obviněn na základě diskriminace za skutek, který nespáchal, Polanski, privilegovaný člověk, byl odsouzen za čin, který nepopírá, pouze trvá na tom, že by za něj neměl být odsouzen. Dreyfus strávil roky v izolaci na Ďábelském ostrově, zatímco Polanski žije díky svým prostředkům celkem pohodlně na svobodě, kariérně postupuje a odnáší si prestižní filmová ocenění. Jistě by existovaly způsoby, jak tyto dvě události vhodným zarámováním připodobnit a vytvořit například emocionální spojnici, když ne faktickou. Bylo by to možná morálně problematické, ale logické a podnětné k diskusi. Polanski však volí chlad, faktografickou strohost a samotná postava Dreyfuse je záměrně nesympatická. Jistě lze hledat Polanského emoce v Dreyfusově dopisu z exilu nasáklém steskem, ale to je asi nejblíž paralele, jak se Žaluji! přiblíží k Polanského životu.

Ve výsledku tedy nezbývá než autora od jeho výtvoru poměrně radikálně odpárat. Žaluji! je totiž výsostný příklad vrtkavosti a nepřenositelnosti autorského záměru. Polanski pravděpodobně věří v paralely mezi sebou a Dreyfusem s takovou samozřejmostí, že při převyprávění aféry ani necítí potřebu děj zmanipulovat (ve smyslu zarámovat) natolik, aby ony paralely mohli pochopit i diváci, pokud jeho výklad situace apriorně nesdílejí. Chtěl pravděpodobně natočit film nekonečně jednoznačný, plný neutuchajícího rozhořčení nad tím, že je dupáno po nezpochybnitelné pravdě, protože tak cítí vlastní rozsudek, a rozhodně se mu to povedlo. Bohužel pro publikum je však takový film jednoduše nudný a fádní a bohužel pro Polanského z něj nevyplývá nic o jeho vlastních skutcích.

Žaluji! (J’accuse, Francie, Itálie, 2019)
Režie: Roman Polanski, scénář: Robert Harris, Roman Polanski, kamera: Paweł Edelman, střih: Hervé de Luze, hudba: Alexandre Desplat, hrají: Jean Dujardin, Louis Garrel, Emmanuelle Seigner, Grégory Gadebois ad., 132 minut, distribuce: Pilot Film (premiéra v ČR 24. 9. 2020).

Žaluji! (J’accuse, Francie, Itálie, 2019)
Režie: Roman Polanski, scénář: Robert Harris, Roman Polanski, kamera: Paweł Edelman, střih: Hervé de Luze, hudba: Alexandre Desplat, hrají: Jean Dujardin, Louis Garrel, Emmanuelle Seigner, Grégory Gadebois ad., 132 minut, distribuce: Pilot Film (premiéra v ČR 24. 9. 2020).

Přečteno 1527x

Článek vyšel v časopise Cinepur #131, říjen 2020.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
2.6 /13

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Žaluji!

****  ČTENÁŘI (3.7)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #133

#133

únor 2021



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Bolest na hranici ráje / Lux Æterna

Kdo je Amerika a kdo je Borat? / Borat Subsequent Moviefilm

Systematický film o boji se systémem / Chicagský tribunál

Domácí násilí jako mýtus i videohra / Žáby bez jazyka

Existenciální pijáctví / Chlast

Od eschatologie k entropii / Last and First Men

Žalovat se nemá / Žaluji!

Přisprostlé tancování osmdesátkovým rychlodabingem / Králové videa


DALŠÍ Z RUBRIKY

Eastwood o Eastwoodovi

Losing Control / Control

David Fincher chystá film podle komiksové série The Killer

Režisér, který dává největší tuzéry / Nechte je všechny mluvit

Třeba nakonec narostou křídla / Rok 2020 v kinematografii

Úvod k tématu: David Fincher

Nejlepší filmy roku 2020

Editorial 133: David Fincher


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Co má tohle být za nebe? / To musí být nebe

Modelář aneb Kurvahošiguntág? / Modelář

Kudy přišel Karel Vachek / Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie

Svět, o který se můžeme pořezat / Tiché doteky

Jak nežít v mistrovském díle / Skleněný pokoj


RUBRIKY

anketa (27) / český film (107) / český talent (34) / cinepur choice (33) / editorial (107) / fenomén (73) / festival (96) / flashback (7) / fragment (18) / glosa (214) / horizont (29) / hudba (24) / kamera-pero (4) / kauza (33) / kniha (126) / kritika (996) / mimo kino (165) / nekrolog (1) / novinka (792) / objev (2) / pojem (36) / portrét (19) / profil (112) / reflexe (25) / report (120) / rozhovor (170) / scénář (4) / soundtrack (53) / téma (960) / televize (114) / událost týdne (268) / videohra (70) / web (42) / zoom (165)

Cinepur #131 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #131, říjen 2020

Z obsahu tištěného čísla:

Archeologie skrytých dějin dokumentu / Leo Hurwitz (Petra Chaloupková, mimo kino)

Přisprostlé tancování osmdesátkovým rychlodabingem / Králové videa (Antonín Tesař, kritika)

Oko, které se dívá / 77. MFF v Benátkách (Anna Kopecká, report)

Člověk člověku zombíkem / The Last of Us: Part II (Michal Böhm, videohra)

Křičet nahlas i potichu / Tvorba současných rozzlobených animátorek (Eliška Děcká, téma)

Padesát odstínů stmívání / Temný narativ v antifeministických romancích (Iva Baslarová, téma)

+ více...