Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Mnozí režiséři tzv. rumunské nové vlny měli vždycky talent na svérázně poetické názvy svých filmů: 12:08 Na východ od Bukurešti, Fotbal nekonečno, Sieranevada, Policejní, adj., Lampa s čepičkou… Poslední je název krátkého snímku Radua Judeho, který patří k mladším tvůrcům, již novou vlnu rozlévají v posledních letech do nových zátok. Jude před třemi lety disciplínu poetických názvů posunul dál titulem „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“ a letos tam zůstal s názvem svého posledního snímku Smolný pich anebo Pitomý porno. Komicky mrazivá úvaha nad myšlením a dogmaty současného Rumunska a disputace nad „národní povahou“ rýsující se na půdorysu putování po Bukurešti a rodičovského „lidového soudu“ nad respektovanou učitelkou, jejíž domácí erotické video uniklo na pornostránku, vyhrála festival v Berlíně. A to ve výjimečně silném ročníku, jak píše v reportu z Berlinale Pavel Sladký.

Berlínský filmový festival se konal on-line, ale zdá se, že mu to – alespoň co se výběru soutěžních filmů týče – vlastně pomohlo. Je to pro Berlinale nový začátek, nový impulz, nebo jen shoda náhod? Nad budoucností festivalů visí stále více otazníků, než je zatím odpovědí. I když festival v Cannes posunul termín z května na červenec, vůbec není jisté, zda se bude konat – bude tak zajímavé sledovat, jak budou organizátoři velkých akcí, kteří na rozdíl od menších přehlídek stále váhají přejít plně do virtuálna, reagovat. A jaký model festivalů se rodí v tenhle moment do postpandemického světa.

Vítěznému snímku z Berlinale je věnovaný Zoom. „Smolný pich konfrontuje veřejnost s umlčovanou historií, která se dere na povrch, aby se s ní společnost mohla poprat,“ píše Janis Prášil v zasvěcené reflexi: „Fetišistické detaily lidských genitálií nebo pohlavního styku představují vzpouru proti ,ismům‘ a ,fobiím‘, kterými společnost ospravedlňuje vlastní zločiny.“ Zoom má tentokrát ještě dodatek v podobě dramaturgické rozvahy ke snímku od Jakuba Felcmana. Judeho film totiž vznikal v české minoritní koprodukci ve spolupráci se společností endorfilm, stejně jako „Barbaři“ i jeho předchozí Aferim!, a Felcman byl jedním z dramaturgů na české straně. Jeho text dostal spolu s dalšími od českého producenta i rumunské producentky Státní fond kinematografie jako podklad vysvětlující, proč stojí za to Smolný pich – tehdy ještě pod názvem Náměsíčníci – natočit. Text slouží i jako jakýsi režisérův mikroportrét.

„Nestálo by, myslím, velkou práci doložit, že svým dílem tvoří režisér Radu Jude postupně a systematicky plastický portrét rumunské národní povahy,“ píše autor a dodává, že ale jeho díla „nejsou (jen) rumunská a nejsou jen východoevropská. Nejedná se o trauma země vyšlé ze sovětského bloku do divokého kapitalismu. Hlavními cíli, na něž Radu Jude ve svém kritickém studiu povahy míří, jsou zakořeněný rasismus a nenávist k cizímu (ať už antisemitismus, nenávist k Romům nebo obecně xenofobie) a rozpad paternalistického, patriarchálního, machistického pohledu na svět.“ Smolný pich tak vypovídá i o české současné realitě. Je dobře, že o nás točí alespoň Rumuni.