Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Americký režisér Sam Levinson na sebe prozatím nejvíce upozornil coby tvůrce seriálového hitu Euforie pro televizní stanici HBO. Vizuálně opojný seriál reflektující s nebývalou otevřeností problémy dospívání v současné Americe se silným sociálně kritickým apelem se stal senzací a získal několik cen Emmy. Jeho dva celovečerní filmy – komorní rodinné drama Další šťastný den a thriller Mladí zabijáci – se však zatím většího zájmu diváků ani kritiků nedočkaly. Situace okolo světové pandemie covidu-19 a nastalá karanténní nařízení však dala vzniknout jednomu z prvních filmů, které byly kompletně napsané, produkované a natočené během této (nejenom) pro filmový průmysl neradostné doby. Levinson se při vzniku své spěšně vytvořené novinky obklopil osvědčenými tvůrci, se kterými spolupracoval již na Euforii, jako je maďarský kameraman Marcell Rév, všestranný hudebník Labrinth nebo herečka Zendaya. Až archetypální námět o komplikovaném vztahu filmového režiséra a jeho múzy, jež jednoho neblahého večera začne třeskutě eskalovat, je pro natáčení právě za omezených podmínek a v malém štábu ideální.

Režisér Malcolm si po návratu domů z premiéry svého filmu užívá opojný pocit úspěchu a zadostiučinění po několikaleté práci. Jeho partnerka Marie od počátku projevuje o poznání menší nadšení a během přípravy makaronů se sýrem pro něj k večeři se spustí nekonečná spirála vzájemného obviňování a hádek. Jako diváci postupně rozplétáme fatální události jejich vztahu od boje s drogovou závislostí, přes nevěry až po nepřiznaný kredit na spoluautorství jeho filmu. Kostlivci vypadávají hromadně ze skříní a prostředí jejich luxusního domu se stává bojištěm konfliktu, který od počátku nemá jasného vítěze.

Scénář tak poskytuje dvěma titulním představitelům vděčné herecké příležitosti, především co do šíře ztvárňovaných emocí a dynamiky vývoje charakterů. Jako studie možného dysfunkčního vztahu a ambiciózní autorský film je však Levinsonův třetí celovečerní snímek nepřesvědčivý. Tvůrci na sebe vrší motivy s kulometnou kadencí, ale žádný adekvátně nerozpracovávají dál. Kromě vztahových záležitostí řeší rozhádaný pár i témata rasismu v showbyznysu, toxické pracovní prostředí v americkém filmovém průmyslu nebo samotnou relevanci filmu jako umělecké formy. Postavy také vyčítají současným kritikům neschopnost cokoli interpretovat a jejich dožadování se doslovnosti. To je ale zároveň i největší problém Levinsonova snímku, který ve výsledku nenechává nic na divákově imaginaci, a i díky značně repetitivní práci s dialogy a monology postav se nakonec o titulním páru zbytečně dozvídáme úplně vše.

Esteticky vytříbené černobílé záběry jsou působivé, stejně jako dlouhé kamerové jízdy náročné na hereckou akci. Tvůrci projevují značnou invenci ve snaze inscenovat dialog mezi dvěma postavami na omezeném prostoru a stále hledají nové varianty na rovině stylu. Na druhou stranu tak ale mnohokrát předepisují Zendaye pózovat v esteticky líbivých kompozicích, čímž mnohdy ještě více podtrhují značně teatrální ladění některých scén. I samotný nápad natočit snímek na černobílý 35mm filmový materiál vychází v době zavřených kin a nemožnosti si jej vychutnat v původní kvalitě značně naprázdno.

Malcolm a Marie sice umně demonstrují, že i v době světové pandemie se dá v hermeticky uzavřeném prostoru a s minimálním štábem natočit kvalitní film, nicméně vybízí i k otázkám, zda by za normálních podmínek a při koncentrovanější pozornosti dramaturgie nevzniklo propracovanější dílo. Snímek je ve výsledku lehce zaměnitelným přírůstkem do žánru komorních konverzačních dramat a dnes už klasickým dílům této kategorie, jako jsou například filmy Richarda Linklatera, rozhodně nekonkuruje.

Malcolm hned na začátku filmu přirovná sám sebe k režisérům, jako jsou Spike Lee nebo John Singleton, což nereflektuje pouze nabubřelé ambice hlavního hrdiny, ale i samotného Sama Levinsona, který sice s odkazem svých vzorů zdařile komunikuje, ale jejich úrovně prozatím ještě nedosahuje.