Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Woody Allen se obhajuje / K pamětem zneuctěného filmaře

Woody Allen se obhajuje / K pamětem zneuctěného filmaře

kniha / Stanislava Přádná / 16. 6. 2021

Memoárům amerického režiséra Woodyho Allena (1935) s názvem Mimochodem se média věnovala s náruživou důkladností především kvůli rozsáhlým pasážím, v nichž autor dementuje mravnostní delikt, z něhož jej obvinila bývalá partnerka, herečka Mia Farrow (sexuální zneužití jejich adoptované sedmileté dcery v roce 1992). Tuto kauzu, po letech oživenou současným hnutím #MeToo, loni skandalizovala bulvární média (přispěl k tomu nově i čtyřdílný dokument Allen vs. Farrow letos vysílaný na HBO). Důsledkem bylo mimo jiné i odmítnutí amerických distributorů uvést Allenův film Deštivý den v New Yorku do kin bez ohledu na to, že byl režisér už dříve soudně zproštěn obvinění. Záměr pokusit se ovlivnit veřejné mínění vedl Allena i k napsání memoárů, ačkoli, jak skepticky přiznal, jeho veřejnou pohanu už odpárat nelze. Co Allen předložil, jsou jen zčásti standardní paměti, v nichž bilancuje mimořádně produktivní, úspěšnou kariéru (v průběhu téměř sedmi dekád natočil více než padesát titulů), která jej vynesla mezi přední autorské filmaře v celosvětovém měřítku. Primárně se však jedná o cílevědomou knižní apologii.

Allen jako by psal svého druhu scénář o vleklém průběhu inkriminovaného případu. Kdo zná jeho styl, dokáže si představit, jak by asi pomyslný film podle tohoto „scénáře“ mohl vypadat. I ve vážnosti vidí celou událost jako absurditu, proti níž se brání ironií a zesměšněním. Vsadil na svoji pravdu, vědom si toho, že už nemá co ztratit. Skrz humoristický filtr nechává nahlédnout do svého soukromí a na choulostivé intimity s otevřeností, kterou si sám limituje. Nedělá si iluze, proč si čtenáři jeho knihu přečtou, ať mu uvěří či ne.

Allen sám se považuje víc za autora než za režiséra. Psaní je jeho nejvlastnější vyjadřovací doménou. Jako komediograf si psal role na tělo v ironické karikatuře. Ze svého ega čerpal inspiraci pro hereckou stylizaci, do níž se později v imitaci vtělovali i jiní herci. Jinými slovy, stal se sám sobě tvůrčím kapitálem se zaručenou výrobní značkou. Není nutno dodávat, že jeho civilní podoba s filmovou fikcí není totožná, byť si to mnozí diváci pro větší pobavení namlouvali. Toto autorské sebezrcadlení, s nímž si Allen ve filmech bravurně pohrával, jej ve finální fázi jeho dráhy fatálně zradilo a poškodilo.

Důvtipně zparodovaná tematika sexu je v jeho filmech neodmyslitelnou součástí humoru. Tím víc začali moralizátoři upozorňovat na erotické pikanterie ve vztahových zápletkách a vyhledávat skryté „důkazy“ o úchylných sklonech autora. Kauza přerostla do obludných rozměrů a zasáhla i seriózní publicisty. Mnozí z Allenových přátel se sice veřejně postavili za jeho nevinu, ale většinou převážil rezervovaný postoj. Obdobné bylo i hodnocení knihy – od odtažité neutrality, přes vlažnou toleranci až k přiznanému zklamání.

Vzpomínání na zašlé časy

Úvodní kapitola, v níž se filmař navrací do Brooklynu z doby svého dětství a mládí, je allenovsky zábavné čtení připomínající některé jeho prozaické texty či vzpomínkové retro filmy (především Zlaté časy rádia). V koloritu židovské čtvrti ožívá jeho rodina a svérázné figurky z příbuzenstva. Humorně rozepisuje rodinné rituály, své pubertální komplexy a romantické snění o Manhattanu. Pamětník Allen, vzpomínající na fanatické návštěvy kina, okouzlený sexy filmovými hvězdami a jazzem, srší slovním humorem a sází jednu historku za druhou.

Hodně prostoru věnuje klubové stand-up komice, kde se začal formovat jako autorský komik a odkud posléze přešel k filmu. Když popisuje své profesionální začátky baviče v showbyznysu, už se v něm začíná rýsovat známý Woody, rozpačitě přešlapující, koktající a zeširoka gestikulující. Kolegů, o jejichž iniciačním vlivu v této sféře se zmiňuje, je nepřehledně mnoho, aniž nám jejich jména něco říkají, s výjimkou věhlasných bratrů Marxových.

Následují první filmové tituly, na nichž se podílel nejprve jako scenárista, brzy i jako režisér. Allen vynikal schopností intelektuálně absorbovat vlivy obdivovaných umělců a zpracovat je originálně, neeklekticky po svém. Ať to byl Fjodor M. Dostojevskij, Ingmar Bergman nebo klasické žánrové filmy noir či crazy komedie. V nápadném rozporu s demonstrovanou plachostí rozvíjel svůj talent ambiciózně, s jasnou představou úspěšné budoucnosti.

Dlouhý život, zdlouhavé vzpomínání

S přibývajícími stránkami se text rozvolňuje a Allen se nechává unést v nekorigované konverzační upovídanosti těch, kterým to mluví samo. Zdůvodnění, že nechce nudit psaním o něčem, co nudí jej samého jako třeba technika nebo produkční detaily z natáčení, je pochopitelné. Stejně jako by bylo neúnosné prodírat se detailně jeho úctyhodnou filmografií. Ostatně k lecčemu už se nejednou vyjádřil dřív a mnohé je obsaženo v allenovské bibliografii. Přesto bychom očekávali zastavení s určitou reflexí aspoň u stěžejních snímků. Allen si však vystačí se superlativy a obligátní chválou jednotlivých herců nebo hereček, jejichž kráse a přitažlivosti skládá hold navrch.

Čemu však věnuje dostatek prostoru, jsou prožité milostné aféry a zmínky o nekonečných společných – pracovních či soukromých – večeřích v newyorských podnicích. Přitom sám se jako vyslovený gurmán zrovna neprojevuje, a ukáže-li se někdy ve filmu při konzumaci, tak převážně v kině, aby si jídlem ochutil cinefilní požitky.

Zdá se, jako by se úmyslně vyhýbal všemu, co by vedlo k vážnějšímu zamyšlení. Allenův obdivovatel, natož znalec jeho díla očekává, že komik aspoň na chvíli sejme populární masku a ukáže se v trochu jiném světle. On však dál setrvává v ochranné kukle (možná ani nemůže jinak), aniž si uvědomuje, že přestoupil do jiného časového prostoru, kde jeho někdejší sofistikované a notoricky citované hlášky nebo klaunské legrácky vyčpěly a ztrácejí na účinku.

Štěstí v lásce?

Jakmile však Allen přejde ke své kauze, jako by nabyl nové energie. Urputně rekonstruuje soužití s Miou Farrow, kterou dnes vidí jinýma očima. Vyznává se jako milující, byť sváteční otec početného (osvojeného) potomstva. Svým tématem je až obsedantně přitahován, parafrázuje znovu již dříve popsané situace, cituje ze soudních protokolů (tentokrát na znuděného čtenáře ohled nebere). Aby si uchoval renomé, neopomene občas i ve vážné situaci zavtipkovat. Zapouzdřené trauma překrývá líčením spokojeného soužití se současnou manželkou Soon-Yi (adoptovanou dcerou o 37 let mladší, kterou kdysi svedl). Jejich vztah vykresluje jako učiněnou románovou idylku. Pozdní, věkově nerovné manželství v jeho podání je zkrátka dokonalé. Aspoň v tom chce Allen triumfovat a dokázat, že nic tak hrozného nezpůsobil, pokud se mu dostalo takového štěstí.

Při četbě se vybavují četné případy partnerských kolizí v jeho filmech, které brilantně rozehrál v jejich psychologické nejednoznačnosti (Manželé a manželky, Hana její sestry, Jiná žena). V této souvislosti vytane i temný fakt, že v jeho nejlepších filmových dramatech např. Zločiny a poklesky, Match Point – Hra osudu (někdy i v komediích jako Kasandřin sen) zasahuje do vypjaté situace motiv vraždy, kterou hrdinové volí jako krajní řešení potíží. Umělecká síla v autorském vyjádření spočívá v mravním imperativu a důsledcích jeho porušení.

V memoárech předvedl Allen svůj autoportrét stářím omšelého komika, který rádoby žertovně bagatelizuje, co jej potkalo. Porážku však nepřijímá a odvolává se na svoji životní filozofii štěstí, které při něm vždy stálo („jsem klikař“). I v situaci „nespravedlivě obviněného“ (nikdo neví, jak to vlastně bylo, kromě něj samotného a jeho případné oběti) v něm promlouvá na jedné straně nezávislý umělec, který má nezpochybnitelné renomé, na straně druhé privilegovaná celebrita disponující svým postavením. Při četbě jeho knihy si uvědomujeme, že i její koncept je postaven na metodě nepřímého ovlivňování a ve hře jsou i další okolnosti, o nichž se nemluví.

Jaký je ve skutečnosti Woody Allen a jaká je hranice jeho upřímnosti a autenticity? Stačí k rozuzlení jeho kauzy zdravý rozum a imunita vůči mediální masáži? A opravdu čas vše nečisté vymaže a zůstane jen Allenův humor? K memoárům velkých filmových mistrů jako Ingmar Bergman, Luis Buñuel nebo Federico Fellini, které Allen vyznával, se vracíme jako k cenné literatuře, která má nadčasovou platnost. Obávám se, že o Allenově knize Mimochodem to tvrdit nelze.

Woody Allen, Mimochodem. Argo, Praha 2020. Přeložil Michael Žantovský.

Přečteno 1317x

Článek vyšel v časopise Cinepur #135, červen 2021.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #143

#143

říjen 2022



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kniha

Woody Allen se obhajuje / K pamětem zneuctěného filmaře

Kniha o Pavlovi a Daně

Králové a slouhové v zadrátovaných bažinách / Král Šumavy

Hraní, teorie, umění / Umění počítačových her

Lacrimae Rerum / Intelektuální osmisměrka pro mírně pokročilé

Kim Čong-il uvádí / Učitelka Čchö, režisér Sin a bonviván Kim

Stalker v krizi středního věku / Zóna

Film a dějiny 4: Normalizace / Monstrum zatím nepolapeno


DALŠÍ Z RUBRIKY

Mezipatra zkouší Prolomit ledy

Nejnovější filmy ze střední Evropy a procházka s Polańskim

Nejlepší letošní seriál a kouzlo redakčního brainstormingu

Nové knihy o filmu či fotce na Ji.hlavě

Nene / Krmení divého publika

Trojúhelník smutku / Škodolibá plavba společenskými hierarchiemi

Men / Pohanské mutace

Arvéd / Arvédova pouť do pekla


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Kniha o Pavlovi a Daně


RUBRIKY

anketa (31) / český film (118) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (118) / fenomén (83) / festival (116) / flashback (16) / fragment (18) / glosa (243) / kamera-pero (15) / kauza (1) / kniha (132) / kritika (1109) / mimo kino (191) / novinka (824) / pojem (36) / portrét (51) / profil (100) / reflexe (27) / report (149) / rozhovor (184) / scénář (4) / soundtrack (87) / téma (1025) / televize (134) / událost týdne (291) / videohra (83) / web (46) / zoom (173)

Cinepur #135 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #135, červen 2021

Z obsahu tištěného čísla:

Nástrahy Disneyho zvířátek / Rozhovor s Rebeccou Stanton (Eliška Děcká, téma)

Editorial 135: Disney (Antonín Tesař, editorial)

… chvilku nic… (Václav Kadrnka, kamera-pero)

Úchvatné selhání disneyfikace / Zvoník u Matky Boží (Martin Svoboda, téma)

Etika exploatace a emancipační potenciál / Plivu na tvůj hrob (Jana Koutná, zoom)

Pohádka o osmdesátkách a Wonder Woman / Wonder Woman 1984 (Filip Šula, kritika)

+ více...