Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Když Cruella vstoupila do kin v polovině června, záhy získala nelichotivou nálepku nejzbytečnějšího filmu roku. Od origin story jedné z nejvýraznějších antihrdinek, které pod hlavičkou Disney kdy vznikly, se předpokládalo notně potemnělé vyprávění v duchu Jokera. Jenže pokud se s podobnými očekáváními výsledné dílo mine, o to rychleji se mění v kritickou negaci. Cruella tak namísto hlubinného ponoru do duše sociopatky, která pro kabát neváhá stáhnout z kůže stovku štěňat, připomíná flekatou směsku žánrů a stylizací, kde se může najít každý. Než abychom novince společnosti Disney vyčítali nesoudržnost, nesoudnost a nejasnou cílovou skupinu, zkusme si ji užít jako trochu jiný rodinný snímek a nefalšovanou módní extravaganci.

Postavu vyšinuté madam Cruelly de Vil jsme poprvé potkali v animované disneyovce 101 dalmatinů z roku 1961. V polovině devadesátých let studio natočilo hranou verzi příběhu o záchraně stovky puntíkatých psíků, kde záporačku ztvárnila Glenn Close. O Cruelle jsme se toho v její jednorozměrné karikované podobě nikdy mnoho nedozvěděli. Už soudě podle jména bude krutá a charakteristický je pro ni i vynikající módní vkus, který až na občasné záblesky rudé neopustí černobílou škálu. Právě výstřední, ale okamžitě identifikovatelný styl a campová sebeprezentace postavě zajistily setrvalou oblibu nejen napříč různými subkulturami (a stačí si vzpomenout, kolikrát se v Cruelle zhlédli soutěžící v rámci campové reality show RuPaul’s Drag Race).

Cruella roku 2021 na starší snímky spíš nenápadně pomrkává a bere si z nich jen to nejnutnější. Ani novinka neopouští Londýn a dozvíme se, jak se Cruella dala dohromady se svými pomocníky Jasperem a Horácem. Spíš než se stovkami dalmatinů ale snímek pojí vazby s pohádkou Zloba – Královna černé magie, která představuje stále ojedinělý pokus vetknout stereotypně negativní ženské postavě vlastní poutavý příběh a milosrdnější perspektivu. Rovněž Cruella ztrácí nálepku zlého monstra a stává se z ní ambiciózní rebelka. Ani polidšťující makeover však titulní hrdinku nezbaví jejích kousavých poznámek a jedovatého úšklebku. Potřebám takto nastaveného projektu odpovídá volba režiséra Craiga Gillespieho, který nás ve svém předchozím snímku Já, Tonya (2017) donutil sympatizovat s kontroverzní americkou krasobruslařkou, aniž by přitom rezignoval na poťouchlou hranu.

V souladu s názvem filmu představuje jeho hlavní ambici revizionistické pojetí dříve jednorozměrné hrdinky. Tvůrci však nepřicházejí se studií Cruelliny rozdvojené osobnosti, kterou avizují jak její dvoubarevné vlasy, tak dovedné přepínání mezi krotší Estellou a excentričtější Cruellou. Co do struktury výsledný film připomíná řadu okázalých oděvů talentované návrhářky, které kombinují zdánlivě nesourodé materiály a dekonstruují již hotové modely do nových, i když ne vždy pohodlných nebo ladných siluet. Cruella tak zpočátku vypadá jako dickensovské melodrama o chudé sirotě, později se překlopí v heist film, následně ve fashion snímek o válce dvou designérek, a nakonec vyústí v goticky laděné finále. Právě v části sledující zrození Cruelly jako módní vizionářky s etablovanou návrhářkou jménem Baronka snímek naprosto vyniká. V sérii guerillových módních show, které Cruella pořádá na úkor starší konkurentky, se kostýmům, jejich barvám i náležitě dramatické prezentaci podřizuje vše, včetně příběhu rozběhnutého do různých směrů.

Pokud se nad filmem coby vhodnou rodinnou zábavou vznášejí pochybnosti, pak na vině nebude rockový soundtrack ani nadsazená atmosféra Londýna sedmdesátých let, s jen lehkým závanem kontrakultury. Mnohem větší problém může znamenat absence alespoň náznaku romantické linky. Zatímco starší snímky s hejny dalmatinů v úvodu svedly dohromady jak psy, tak jejich majitele, Cruella zůstávala zcela jedinečná a nespárovatelná. To platí i pro její aktuální, mladší verzi, protože hrdinku notně zaměstnává návrhářská kariéra i spletité kořeny vlastního původu. Tradiční rodinu a biologické mateřství snímek nepojednává zrovna pozitivně; právě naopak, obojí hrdince už od narození působí nemalé potíže. Cruella tak v řadě ohledů cílí na současnou drag a camp vnímavost. Stojí na přesvědčení, že osobní identitu a její různé verze lze ohýbat a přetvářet, nejlépe s pomocí zevnějšku. Nepodceňuje důležitost dramatického entrée a velkých gest. A věří na rodinu ne jako na pokrevní opevněný bunkr, ale jako na volné společenství přátel, spojenců a zvířat.