Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Stylově spíchnutá antihrdinka / Cruella

Stylově spíchnutá antihrdinka / Cruella

kritika / Šárka Gmiterková / 2. 9. 2021

Když Cruella vstoupila do kin v polovině června, záhy získala nelichotivou nálepku nejzbytečnějšího filmu roku. Od origin story jedné z nejvýraznějších antihrdinek, které pod hlavičkou Disney kdy vznikly, se předpokládalo notně potemnělé vyprávění v duchu Jokera. Jenže pokud se s podobnými očekáváními výsledné dílo mine, o to rychleji se mění v kritickou negaci. Cruella tak namísto hlubinného ponoru do duše sociopatky, která pro kabát neváhá stáhnout z kůže stovku štěňat, připomíná flekatou směsku žánrů a stylizací, kde se může najít každý. Než abychom novince společnosti Disney vyčítali nesoudržnost, nesoudnost a nejasnou cílovou skupinu, zkusme si ji užít jako trochu jiný rodinný snímek a nefalšovanou módní extravaganci.

Postavu vyšinuté madam Cruelly de Vil jsme poprvé potkali v animované disneyovce 101 dalmatinů z roku 1961. V polovině devadesátých let studio natočilo hranou verzi příběhu o záchraně stovky puntíkatých psíků, kde záporačku ztvárnila Glenn Close. O Cruelle jsme se toho v její jednorozměrné karikované podobě nikdy mnoho nedozvěděli. Už soudě podle jména bude krutá a charakteristický je pro ni i vynikající módní vkus, který až na občasné záblesky rudé neopustí černobílou škálu. Právě výstřední, ale okamžitě identifikovatelný styl a campová sebeprezentace postavě zajistily setrvalou oblibu nejen napříč různými subkulturami (a stačí si vzpomenout, kolikrát se v Cruelle zhlédli soutěžící v rámci campové reality show RuPaul’s Drag Race).

Cruella roku 2021 na starší snímky spíš nenápadně pomrkává a bere si z nich jen to nejnutnější. Ani novinka neopouští Londýn a dozvíme se, jak se Cruella dala dohromady se svými pomocníky Jasperem a Horácem. Spíš než se stovkami dalmatinů ale snímek pojí vazby s pohádkou Zloba – Královna černé magie, která představuje stále ojedinělý pokus vetknout stereotypně negativní ženské postavě vlastní poutavý příběh a milosrdnější perspektivu. Rovněž Cruella ztrácí nálepku zlého monstra a stává se z ní ambiciózní rebelka. Ani polidšťující makeover však titulní hrdinku nezbaví jejích kousavých poznámek a jedovatého úšklebku. Potřebám takto nastaveného projektu odpovídá volba režiséra Craiga Gillespieho, který nás ve svém předchozím snímku Já, Tonya (2017) donutil sympatizovat s kontroverzní americkou krasobruslařkou, aniž by přitom rezignoval na poťouchlou hranu.

V souladu s názvem filmu představuje jeho hlavní ambici revizionistické pojetí dříve jednorozměrné hrdinky. Tvůrci však nepřicházejí se studií Cruelliny rozdvojené osobnosti, kterou avizují jak její dvoubarevné vlasy, tak dovedné přepínání mezi krotší Estellou a excentričtější Cruellou. Co do struktury výsledný film připomíná řadu okázalých oděvů talentované návrhářky, které kombinují zdánlivě nesourodé materiály a dekonstruují již hotové modely do nových, i když ne vždy pohodlných nebo ladných siluet. Cruella tak zpočátku vypadá jako dickensovské melodrama o chudé sirotě, později se překlopí v heist film, následně ve fashion snímek o válce dvou designérek, a nakonec vyústí v goticky laděné finále. Právě v části sledující zrození Cruelly jako módní vizionářky s etablovanou návrhářkou jménem Baronka snímek naprosto vyniká. V sérii guerillových módních show, které Cruella pořádá na úkor starší konkurentky, se kostýmům, jejich barvám i náležitě dramatické prezentaci podřizuje vše, včetně příběhu rozběhnutého do různých směrů.

Pokud se nad filmem coby vhodnou rodinnou zábavou vznášejí pochybnosti, pak na vině nebude rockový soundtrack ani nadsazená atmosféra Londýna sedmdesátých let, s jen lehkým závanem kontrakultury. Mnohem větší problém může znamenat absence alespoň náznaku romantické linky. Zatímco starší snímky s hejny dalmatinů v úvodu svedly dohromady jak psy, tak jejich majitele, Cruella zůstávala zcela jedinečná a nespárovatelná. To platí i pro její aktuální, mladší verzi, protože hrdinku notně zaměstnává návrhářská kariéra i spletité kořeny vlastního původu. Tradiční rodinu a biologické mateřství snímek nepojednává zrovna pozitivně; právě naopak, obojí hrdince už od narození působí nemalé potíže. Cruella tak v řadě ohledů cílí na současnou drag a camp vnímavost. Stojí na přesvědčení, že osobní identitu a její různé verze lze ohýbat a přetvářet, nejlépe s pomocí zevnějšku. Nepodceňuje důležitost dramatického entrée a velkých gest. A věří na rodinu ne jako na pokrevní opevněný bunkr, ale jako na volné společenství přátel, spojenců a zvířat.

Cruella (USA, 2021, IMDb)
Režie: Craig Gillespie, scénář: Dana Fox, Tony McNamara, kamera: Nicolas Karakatsanis, střih: Tatiana S. Riegel, hudba: Nicholas Britell, hrají: Emma Stone, Emma Thompson, Joel Fry, Paul Walter Hauser, Emily Beecham ad., 134 minut, distribuce: Falcon (premiéra v ČR 10. 6. 2021).

Cruella (USA, 2021, IMDb)
Režie: Craig Gillespie, scénář: Dana Fox, Tony McNamara, kamera: Nicolas Karakatsanis, střih: Tatiana S. Riegel, hudba: Nicholas Britell, hrají: Emma Stone, Emma Thompson, Joel Fry, Paul Walter Hauser, Emily Beecham ad., 134 minut, distribuce: Falcon (premiéra v ČR 10. 6. 2021).

Přečteno 2032x

Článek vyšel v časopise Cinepur #136, srpen 2021.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
1.6 /7

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #148

#148

srpen 2023



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Hranice klimatického hraní / Terra Nil

Zuřím, tedy jsem / Beef

Anatomie pádu / Spravedlnost, manželství a jeden pád z okna

KVIFF: Brutální vedro svědí a pálí jako nezhojená rána

KVIFF: Defraudanti se vtipně zpronevěřují normám žánru i práce

KVIFF: Karlovarský Toni Erdmann odbourává zábrany i bránici

KVIFF: Blažiny lekce uštědřují divákům pořádný monokl

KVIFF: Alegorická detektivka Úsvit není ani ryba, ani rak


DALŠÍ Z RUBRIKY

Argentinu i Batmana nabídne letošní Noir Film Festival

Přišla v noci i do Litoměřic, festval zahájí zjevení letošní sezony

Festival v Litoměřicích bude překračovat hranice

Na LFŠ přijedou Lav Diaz i Rajko Grlić

Kvíření po česku / Queer motivy ve službách „normálnosti“

Třeseme se Standou Pekárkem / Volha jako konvenční prestižní televize

Nekonečně mnoho tváří Cate Blanchett

Terapie strachem / Satiry Rubena Östlunda


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Making Elvis Cool Again / Elvis

Sex, celebrity a video / Pam & Tommy

West Side Story v troskách / West Side Story

Nevidět, neslyšet a nemluvit / Asistentka

Malé ženy v kalhotách / Malé ženy


RUBRIKY

anketa (33) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (122) / fenomén (84) / festival (124) / flashback (20) / fragment (18) / glosa (244) / kamera-pero (18) / kauza (1) / kniha (135) / kritika (1135) / mimo kino (195) / novinka (835) / pojem (36) / portrét (55) / profil (102) / reflexe (27) / report (152) / rozhovor (188) / scénář (4) / soundtrack (91) / téma (1048) / televize (141) / událost týdne (296) / videohra (86) / web (46) / zoom (175)

Cinepur #136 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #136, srpen 2021

Z obsahu tištěného čísla:

K čemu vlastně je artový film? (Olmo Omerzu, kamera-pero)

Gruzínská nová vlna / Film jako společenská terapie (Lukáš Skupa, téma)

Znásilnění, pomsta a žvýkačka / Nadějná mladá žena (Dan Krátký, kritika)

Jak se mrtví naučili žít / Duše (Filip Šula, kritika)

Stylově spíchnutá antihrdinka / Cruella (Šárka Gmiterková, kritika)

Na rozcestí / Vzlety a pády současného ukrajinského filmu (Kamila Dolotina, téma)

+ více...