Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Jak se mrtví naučili žít / Duše

Jak se mrtví naučili žít / Duše

kritika / Filip Šula / 16. 9. 2021

Filmy společnosti Pixar nejsou klasické dětské animáky, ale odrážejí spíše problémy dospělejších postav, zápasících s výchovou. Ať už to byl příběh pandimenzionálních monster, nacházejících porozumění dětské duši, drama úzkostlivého rybího otce, který musí najít důvěru ve schopnosti svého syna, nebo film o vysloužilých superhrdinech, hledajících životní naplnění a dynamiku pro rodinný život. Dětské figury slouží v nejslavnějších pixarovkách coby kompoziční prvky, nutící dospělé postavy jednat a vyvíjet se napříč příběhem. Dospělé figury jsou oproti tomu chybující postavy, často bojující s arogancí, sebestředností, zbabělostí a dalšími nepříjemnými vlastnostmi, jež během filmu překonají prostřednictvím dětských vedlejších postav. Nejinak je tomu i v zatím posledním pixarovském filmu Duše.

Duše tematizuje problémy dospělých lidí a nesnadné žití ve společnosti, ale na rozdíl od spousty z nich nestaví tato témata na implicitních významech. Hlavní postavou tentokrát není oživlá hračka, monstrum z jiného světa nebo personifikovaná emoce, ale obyčejný člověk, takže všechna trápení dospělých se obejdou bez zaobalení do žánrových prvků a metafor. Jazzový hudebník Joe Gardner ve filmu dostane lákavé umělecké angažmá a následně zemře. Jelikož nechce odejít na onen svět bez náležitého kariérního uspokojení, snaží se vymyslet způsob, jak se vrátit do svého těla. Nakonec najde skulinku v pozici mentora, jenž motivuje nové duše ke zrození v našem světě. K jeho smůle je mu přidělena cynická duše číslo 22, jež se už hezkých pár milénií vytrvale odmítá zrodit. Je na Joeovi, aby jí ukázal kouzlo života.

Pixarovská novinka navazuje na výborný film V hlavě, kde se na vývojovém trápení dítěte rozvíjely abstraktní postavy personifikovaných emocí. V Duši máme co dělat s další obtížně uchopitelnou postavou – duší zemřelého jazzového nadšence. I on potřebuje výraznou dětskou vedlejší hrdinku ke svému vývoji, ale stejně tak ji divák potřebuje k tomu, aby chápal protagonistu jako plastickou postavu. Zároveň film ukazuje, jak role vedlejší postavy může změnit pohled na protagonistu, aniž by jej film v průběhu vyprávění měnil, a využít vzájemné dynamiky obou postav k vyprávění.

Duše tak není zajímavá ani tak využitím pohádkového či komiksového motivu pro existenční a existenciální témata, ale spíše způsobem, jakým využívá role postav pro jejich uchopení. Film sděluje divákovi svou tezi o ideálním způsobu života, využívá k tomu dynamiku dvou ústředních postav – protagonisty, vnímajícího celý fikční svět skrze svůj vlastní subsvět, tvořený vlastními názory, zálibami a sítí známých, a vedlejší postavy, jež skrze protagonistu a jeho subsvět proniká do širších souvislostí světa.

Kromě toho, že Joe se před zraky diváka skrze tento úkol vyvíjí, tak se před ním zároveň odhaluje. Před smrtí a zadáním úkolu ho vidíme především z jeho náhledu na svět. Poznáváme ho jako oblíbeného učitele, žijícího sen o naplnění v hudebním průmyslu a unikajícího před pragmatickou a nechápavou matkou. Je to jednorozměrný pohled na relativně sympatického – byť nepříliš praktického – hrdinu, který se snaží najít životní naplnění. Ve chvíli, kdy se ve filmu objeví Dvaadvacítka, dostáváme na Joea pohled „zvenčí“. Díky roli Dvaadvacítky získáváme perspektivu ostatních postav a Joe se před zraky diváka odhaluje jako o něco sebestřednější figura a většina hypotéz o jeho subsvětě, které si divák jeho prostřednictvím vytvoří, se nepotvrdí.

Dvaadvacítka se s vyprávěním mění díky situacím, které Joe způsobí. Přitom ale dělá přesný opak toho, co jí Joe v těchto situacích radí, což ji posouvá k lepšímu. V těchto momentech dostáváme jiný úhel pohledu na Joeův světonázor, neboť Dvaadvacítka nutí jednat figury z Joeova okolí. Přitom oba reagují tematicky ke svým rolím; Joeův úkol v rámci vyprávění je vyvinout se jako postava a lepší člověk, což je pro pixarovské hrdiny typické. Úloha Dvaadvacítky v rámci příběhu je poznání světa a jeho skutečných kvalit. To nám umožní mimo jiné vidět Joeův svět ve střízlivějším světle a Joeovi zase prožít vlastní osobnostní vývoj.

Duše tak představuje vyváženou souhru dvou rostoucích postav, které se vyvíjejí napříč vyprávěním jedna díky druhé, přesněji díky tomu, že každá vidí svět s jiným odstupem. Každá z postav má jasně dané vnímání světa a obě najednou jej divákovi zprostředkovávají ve funkčním celku.

Duše (Soul, USA, 2020, IMDb)
Režie: Pete Docter, Kemp Powers, scénář: Pete Docter, Mike Jones, Kemp Powers, kamera: Matt Aspbury, Ian Megibben, střih: Kevin Nolting, hudba: Trent Reznor, Atticus Ross, Jonathan Batiste, 100 minut, distribuce: Falcon (premiéra v ČR 3. 6. 2021).

Duše (Soul, USA, 2020, IMDb)
Režie: Pete Docter, Kemp Powers, scénář: Pete Docter, Mike Jones, Kemp Powers, kamera: Matt Aspbury, Ian Megibben, střih: Kevin Nolting, hudba: Trent Reznor, Atticus Ross, Jonathan Batiste, 100 minut, distribuce: Falcon (premiéra v ČR 3. 6. 2021).

Přečteno 1339x

Článek vyšel v časopise Cinepur #136, srpen 2021.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Zatím nikdo nehodnotil.

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.

Hodnocení filmu

Duše

****  ČTENÁŘI (3)


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #141

#141

květen 2022



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

V dark roomu s Jane Austen / Fire Island

Sex, celebrity a video / Pam & Tommy

KVIFF: Hádej, kdo zas přijde na večeři

Top Gun: Maverick / Mentor, který nedokáže přestat být hrdinou

KVIFF: Dějiny za dveřmi

KVIFF: Objímání stromů pro začátečníky

KVIFF: A co dále, Íáčku

The Tragedy of Macbeth - Král šedivý a znavený


DALŠÍ Z RUBRIKY

Španělský noir i Finchera nabídne Noir Film Festival

Top Gun: Maverick / Mentor, který nedokáže přestat být hrdinou

KVIFF: Co letos vidět ve Varech? 5 tipů Cinepuru

Hrát si s prázdným prostorem / Rozhovor s animátorem Michaëlem Dudokem de Wit

Ostrůvek náročného dokumentárního kina / Visions du Réel 2022

Editorial 141

Trojúhelník smutku: Na rozbouřených vlnách satiry

Osamění nelze utéct? / 75. festival v Cannes


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Top Gun: Maverick / Mentor, který nedokáže přestat být hrdinou

Vyrůstání z osmdesátek / Boží ruka

Monumentální intimita Villeneuvovy Duny / Duna

Pohádka o osmdesátkách a Wonder Woman / Wonder Woman 1984


RUBRIKY

anketa (31) / český film (116) / český talent (37) / cinepur choice (33) / editorial (116) / fenomén (83) / festival (113) / flashback (14) / fragment (18) / glosa (243) / kamera-pero (13) / kauza (1) / kniha (131) / kritika (1095) / mimo kino (190) / novinka (817) / pojem (36) / portrét (49) / profil (99) / reflexe (27) / report (146) / rozhovor (183) / scénář (4) / soundtrack (85) / téma (1013) / televize (130) / událost týdne (285) / videohra (81) / web (44) / zoom (171)

Cinepur #136 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #136, srpen 2021

Z obsahu tištěného čísla:

Hranice, kterou nesmíš překročit / Rozhovor s Viktorem Kosakovským (Kamila Dolotina, rozhovor)

Dej mi zpět mé jméno / Halston (Jan Bodnár, televize)

Na pokraji nervového zhroucení / 72. mezinárodní filmový festival v Cannes (Jakub Felcman, report)

Vydolovat dobrý příběh / Nová šichta (Martin Šrajer, kritika)

K čemu vlastně je artový film? (Olmo Omerzu, kamera-pero)

Návštěva muzea lásky / Undine (Ondřej Pavlík, kritika)

+ více...