Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Ještě před pár lety by nás v redakci zřejmě nenapadlo věnovat celé téma filmu a ekologii. O environmentální problematice v audiovizuální produkci se začalo intenzivněji diskutovat relativně nedávno a jak se ukázalo právě i při přípravách tohoto tématu, jde o oblast spjatou s mnoha přítomnými a budoucími výzvami. V rovině tvorby se například můžeme ptát, jak vůbec vyprávět o hrozbách klimatické krize nad rámec tradičních zpravodajských pořadů nebo dokumentárních výpovědí. Ideálně navíc takovou formou, jež by dokázala alespoň v části publika podněcovat myšlenky správným směrem. Uvnitř filmového průmyslu se pak stále důrazněji mluví o nutnosti prosazování metod „green filming“, jež by pomohly omezit ekologickou zátěž při natáčení i během všech ostatních fází filmové výroby. Zde se již díky konkrétním iniciativám pozvolna daří zavádět opatření pro snížení nezanedbatelné uhlíkové stopy filmařů. Ostatně už i žadatelé o podporu u českého Státního fondu kinematografie musejí předem specifikovat jejich způsob dodržování zásad „udržitelného filmového natáčení“.

Další výzva se týká zatím málo prozkoumaných způsobů, jak o výše naznačených záležitostech psát a jak je teoreticky uchopit. Environmentální tematika ve vztahu k filmu či televizi začíná do akademického prostředí významněji pronikat přibližně v posledních deseti letech. Stejně tak vědomá „ekokritika“, zabývající se reprezentacemi vztahů lidí a přírody či právě projevů klimatické změny, je poměrně mladou součástí filmové publicistiky. Nové a rozmanité pohledy na ekologickou problematiku v audiovizuální tvorbě „testují“ i následující texty, takže skladba tématu je tentokrát obzvlášť pestrá – každý příspěvek reflektuje vcelku odlišnou oblast nebo volí jiný přístup k pojednání otázek filmu a ekologie. Autoři a autorky se obracejí přímo do kinematografické infrastruktury, do okruhu mainstreamové, nezávislé i avantgardní tvorby a z hlediska tématu předestírají některé možnosti, potíže, ale i řešení.

Úvodní text Doroty Vašíčkové s příznačným názvem „O tom až někdy příště“ se soustřeďuje na samotný problém narativizace klimatické změny. Na příkladech především ze současné mainstreamové tvorby se zamýšlí nad příčinami, „proč to nejde“. Příspěvek Ondřeje Pavlíka se naopak vrací do minulosti a představuje možnosti, „jak to jde“. Na avantgardních počinech Andyho Warhola nebo Jamese Benninga ukazuje, že tato odnož kinematografie má značný předstih v reprezentaci environmentálních témat a také v jejich originálním zprostředkování divákům. Andrej Chovanec přibližuje dílo Abbáse Kiarostamího z perspektivy „estetické ekologie“ a zaměřuje se přitom na motiv krajiny v jeho klíčových snímcích Život a nic jiného (1992), Chuť třešní (1997) nebo Vítr nás odvane (1999). Do zcela opačné sféry míří text Antonína Tesaře o „ekohororu“ coby nové žánrové subkategorii, v níž se v různých filmech z různých dekád zrcadlí strachy spojené s přírodou. Základní zasvěcení do fenoménu udržitelné audiovizuální produkce poskytuje závěrečný článek Šárky Gmiterkové, popisující některé aktuální postupy a aktivity evropských kinematografií, kde se snad nyní začíná blýskat na zelenější časy.