Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Uchopit audiovizuálně dílo, jakým je Duna, je dost nesnadný úkol. Ani ne kvůli samotnému příběhu, ale kvůli šíři významů a pojmů, které čtení příběhu ztěžují. Příběh sám o sobě je relativně jednoduchý a vychází z jednoho často variovaného vzorce – v 8 000 let vzdálené budoucnosti dostane šlechtický rod Atreidů do správy planetu Arrakis, na níž se těží koření, látka potřebná pro chod civilizace. Odvěký nepřítel Atreidů, baron Vladimir Harkonenn, však spřádá intriky k jejich zničení. Co znesnadňuje jeho převedení do filmové řeči je různorodost témat, která příběh obohacují, podvrácení mesiášského mýtu, se kterým původní román Franka Herberta aktivně pracuje, a také vykreslení komplexního světa zaplaveného spoustou pojmů a komplikovaným uspořádáním. Jednou z možných cest, jak knihu zfilmovat, je vybrat si, kterou rovinu v adaptaci zahodit a kterou naopak posílit. Ve verzi Davida Lynche z roku 1984 tvůrci odvrhli hlubší významy a soustředili se na vyprávění snadno rozeznatelného, mytického příběhu. Chybí tu podvrácení mesianismu, ekologická témata i nuance komplexního literárního světa předlohy.

Tvůrci letošní adaptace se rozhodli jít opačnou cestou. Pro filmy Denise Villeneuva jsou příznačné pomalejší tempo vyprávění, fascinace obrazem a postupný ponor do světa příběhu. Na vyprávění prostého příběhu sesazeného následníka, který musí dospět a vybojovat si zpět své postavení, si film bere času dost. Mnohem více se soustředí na zprostředkování svého fikčního světa a uchopení významů z knihy. S tím souvisí i produkční rozhodnutí rozdělit adaptaci na dva filmy.

První část nového zpracování je totiž v zásadě především přiblížením košatého světa Duny divákovi, jenž se poté může lépe orientovat v potenciálních dalších pokračováních, kde může být průběh událostí o něco nahuštěnější. Nová Duna si dává načas, aby nechala divákovi dostatečný prostor pro vstřebání množství pojmů, a zároveň nechává vyniknout hlubší významy. Mezi dvě scény významně posouvající děj se tak může vejít „nepodstatný“ rozhovor o datlových palmách, připomínající důležitost ekologie. Podobně nechávají autoři diváka vstřebat další rovinu knihy – dekonstrukci mesiášského mýtu. Explicitně neříkají, kam Paulova cesta povede. Jen naznačují skrze nejasné vize a dávkování pojmů a informací o zákonitostech světa. Snímek ve prospěch pojmů a informací zdržuje plynutí příběhu a vytváří tak další imerzivní dojmy. Více než vyprávěním „velkého příběhu“ je Duna galerií výjevů ze známé knihy, neváhající dát do popředí reálie futuristického vesmírného impéria na úkor posunu děje.

Stejně tak dialogy a posuny děje často přerušují delší záběry velkých celků. Důležité rozhovory se odehrávají v monumentálních interiérech, které jsou pro počet vystupujících postav až příliš velké a příliš se neliší od exteriérů, jimiž zpravidla bývá rozlehlá poušť. Platí to pro pozitivně zobrazovaný šlechtický rod Atreidů, který schůzuje v halách a s velvyslanci komunikuje na pětimetrovou vzdálenost, i pro padoušského barona Harkonenna, jenž sice většinu času střádá intriky ve stínech, ale ve stínech obrovských prázdných komnat.

Scény v těchto velkých halách přitom zachycují veskrze soukromé rozhovory, intimní momenty a pokoutné plánování. Protagonisté se snaží navzájem interagovat v soukromých subsvětech, děje se tak ale v prostoru, který je přesahuje. Film tak dosahuje dvou věcí. Ve zřetelnější rovině přesvědčuje svého diváka, že sleduje příběh z velkého světa, jenž stojí za to objevovat a který zaručuje pohlcení. Zároveň vytváří pocit, že daný fikční svět své postavy dalece přesahuje. V rozlehlých prostranstvích se nedá ukrýt, a protože se hrdinové snaží vést rozhovory stranou od ostatních, zvyšuje se všudypřítomný pocit ohrožení, jenž je klíčový pro uchopení Duny. Napětí filmu pak plyne především z ohrožení. Vzhledem k upřednostnění vykreslení světa před vyprávěním divákovi nezbývá, než na propuknutí ohrožení čekat. Než k němu tvůrci ve své druhé polovině přistoupí, neposkytují žádný zásadní dramatický oblouk, pouze vhled do světa Duny a čekání na to, co je naznačováno od začátku.

Duna je zkrátka více průvodcem po známém fikčním světě, než vyprávěním příběhu. Daný příběh přitom používá jako podpěru pro představování světa a jeho významových rovin, čímž nahrazuje dramatický oblouk, po kterém podnikne výraznější kroky až v dalším filmu.