Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

KVIFF: Hádej, kdo zas přijde na večeři

KVIFF: Hádej, kdo zas přijde na večeři

festival / kritika / Petra Chaloupková / 7. 7. 2022

Ve festivalových kláních o křišťálovou sošku se to zatím hemží soudobými studenými artovkami o rodinných křivdách, břemenech příbuzenských vztahů a s tím spojených pocitech viny. Celovečerní debut chorvatského tvůrčího tandemu David Kapac & Andrija Mardešić uváděný v sekci Proxima vypovídá o všem výše zmíněném, vyjímá se však odmítnutím civilního a sterilního tvaru. Namísto rozvleklého a odměřeného vyprávění konkurence staví Strýček narativ na cyklické hře v retro barvách, během níž každá variace na totožné téma odtajní kousek z nevyslovené domluvy, která celou dobu visí nad krocanem prostřeným na sváteční tabuli.

Zprvu to vypadá na typický předvánoční shon v každé druhé domácnosti, jak by mohl probíhat v průměrném rodinném domu v Jugoslávii osmdesátých let. Matka připravuje večeři, otec se holí, syn vybírá vhodný svetr s dostatečně slavnostními ornamenty. Vtom na zahradě přistaví auto a z něj vystoupí strýček – postarší, možná přespříliš žoviální a puntičkářský, ale především bodrý muž, který s sebou navíc veze tašku plnou luxusních dárků z Německa, za něž se mu příbuzenstvo snaží nucenými úsměvy projevit náležitou vděčnost. Po jeho odjezdu si všichni oddychnou, jenže den nato se návštěva zopakuje, a to jen s minimálními rozdíly. Nejapné žertíky, porcování drůbeže, obdarovávání, sledování VHS kazet, tanec a rozloučení jako podle scénáře.

Každý pohyb a každá replika má přesně stanovené místo, zdvořilostní konverzace tak víc než spontánní reakce připomínají vystoupení secvičeného orchestru, jehož tempo udává šedivý strýc-dirigent (zlověstně ztvárněný srbským hercem Predragem Manojlovićem známým ještě z dob jugoslávské kinematografie díky obsazování u Emira Kusturici). S každou repeticí se ale nástroje nepatrně přeladí. Hráči zjevně nehrají pro vlastní potěšení, ale protože nad nimi stařec mává pomyslnou taktovkou (posléze i střelnou zbraní) a hlavně nevyřčenou hrozbou týkající se zřejmě jejich příbuzné, která letošní svátky bohužel nemohla dorazit. Vyprávěcí struktura nabírá obrátky nezastavitelného perpetuum mobile, jehož mechanický chod narušují nahodilé anachronismy a ojedinělé výbuchy revolty, kdy se herci osmělí vystoupit z předepsané role a vzepřít se diktátorovi, za což jsou neprodleně a surově potrestáni.

Divácky vděčný koncept příběhové smyčky ve stylu kombinujícím ritualitu řecké divné vlny a násilnou syrovost poetiky Michaela Hanekeho může působit jako sázka na jistotu a kalkulovaná hříčka o mstivém psychopatovi. Kapac a Mardešić se ale vydávají vlastním směrem a obalují děj do tenkého povlaku nacionálních významů a všeobecné touhy po návratu dob dřívějších (konkretizovaných jak ve strýčkově obsedantní nutnosti prožít alespoň jednou zcela dokonalý sváteční večer, tak v jeho patetickém dojetí při pozorování třepotající se národní vlajky na televizní obrazovce). Strýc se možná vrací do minulosti proto, že v dětství prožil traumatizující Štědrý den a tímto zvráceným způsobem se vzpomínky na něj snaží přeprogramovat a ránu zacelit. Éra před rozpadem Jugoslávie pro něj však také znamenala neochvějnou jistotu v tom, že se pyšnil respektu hodným postavením někoho, kdo uspěl na bájném západě a mohl blízké ohromovat přístupem k nedostatkovému zboží. Jedině tak si totiž dokázal získat jejich pozornost a úctu.

O krok dále za kopírování řeckých a rakouských vzorů zachází režisérská dvojice také v chápání rodinných vazeb – ač jim přisuzuje podobně manipulativní charakter, nebojí se je označit za vězeňskou instituci, která na její členy účinkuje stejně represivně jako vyděračský tyran vydávající se za strýce. Právě kvůli nepodmíněné mateřské, otcovské a bratrské lásce se anonymní rodina stala vydíratelnou a povolnou. Jejich ryzí cit a paralyzující strach o někoho jiného jim nedovoluje jednat racionálně a uzamyká je v loutkovém divadle udýchaného pomatence, kterého by lehce přemohli, kdyby nebyli odzbrojeni příbuzenským poutem k objektu jeho vyjednávání.

Za pomoci paradoxně zklidňujících zemitých tónů dobového interiéru a kontrastní, ustavičně dusající hudby se začínajícímu filmařskému duu zdařilo natočit zobecňující thrillerovou alegorii přenositelnou do libovolného lokálního kontextu, jakož i vyspělou prvotinu opírající se do konkrétní a autorům blízké historické zkušenosti.

Přečteno 748x

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3.3 /25

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #142

#142

srpen 2022



DALŠÍ Z RUBRIKY festival

Ročník zavřených očí / MFF Karlovy Vary

Sympatické snění / Letní filmová škola 2022

Klasiku z pětatřicítky i české novinky uvede FIFELI

Snímek Terezy Nvotové Světlonoc zvítězil v Locarnu

Festival v Litoměřících ukáže rituály

Nový Aronofsky i Panahi: Benátky oznámily soutěž

KVIFF: Kyslík, ticho, klid

KVIFF: Hádej, kdo zas přijde na večeři


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Závratě spřízněnosti a touhy / Podezřelá

Mlha, čaj a sušenky / Nestvůra z Essexu

V dark roomu s Jane Austen / Fire Island

Sex, celebrity a video / Pam & Tommy

Top Gun: Maverick / Mentor, který nedokáže přestat být hrdinou

KVIFF: Dějiny za dveřmi

KVIFF: Objímání stromů pro začátečníky

KVIFF: A co dále, Íáčku


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

KVIFF: Kyslík, ticho, klid

KVIFF: Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu, ale báli se to natočit

KVIFF: Dějiny za dveřmi

KVIFF: Objímání stromů pro začátečníky

KVIFF: A co dále, Íáčku


RUBRIKY

anketa (31) / český film (117) / český talent (38) / cinepur choice (33) / editorial (117) / fenomén (83) / festival (115) / flashback (15) / fragment (18) / glosa (243) / kamera-pero (14) / kauza (1) / kniha (131) / kritika (1102) / mimo kino (191) / novinka (818) / pojem (36) / portrét (50) / profil (100) / reflexe (27) / report (148) / rozhovor (183) / scénář (4) / soundtrack (86) / téma (1018) / televize (131) / událost týdne (288) / videohra (82) / web (44) / zoom (172)