Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Škyt

kritika / Tomáš Ruta

Co se děje pod povrchem v zapadlé maďarské vesnici? Jaká je souvislost mezi ztraceným kolouškem v obilí a buchtami jedné staré ženy? Kdy konečně zemřou všichni ti, kteří požili otrávené jídlo? Je tento snímek pouhým skloubením filmů Godffreye Reggia, seriálu Twin Peaks, filmu Mikrokosmos, absurdních dramat a Franze Kafky? Škyt vyvolává mnoho otázek, ale nabízí málo odpovědí. Už tato jednovětá charakteristika vyjadřuje něco o kvalitách tohoto mnoha festivalovými cenami/1 ověnčeného filmu. Debut režiséra György Pálfiho představuje výjimku v české distribuci, která maďarské snímky snad ze zásady ignoruje. Žánrově je nezařaditelný a svým naturalismem rozesměje i odpudí zároveň. Pohybuje se na hranici filmové eseje, hraného filmu a přírodovědného dokumentu. Právě tento pohyb "mezi" žánry s intermediálními přesahy tvoří originalitu a významovou otevřenost snímku. Lze jej chápat jako hypnotický filmový portrét zapomenuté maďarské vesnice s nadreálnými prvky.

Škyt nám prezentuje ve velkých detailech typologii místních lidí a zvířat. Není zde hlavních rolí, vše se pohybuje v rovině nezúčastněného a nehodnotícího pozorování. S lidmi se nelze identifikovat, zvířat je nám líto. Vesnice představuje uzavřený systém sil, do něhož je nám dovoleno pouze nahlédnout. Smích vyvolávají některá absurdní spojení vizualizovaných kauzálních řetězců, kterých si nevšímaví obyvatelé vesnice nejsou vědomi a vzniká tak nestandardní interakce lidí a zvířat. Stylizace je velmi naturalistická, a proto důležitost močícího policisty leží na stejné rovině jako připouštění kance ke svini.

Škyt je oslavou velkého detailu, kterým začíná většina záběrů. To vede k častým "prostorovým houpačkám" a celkové dezorientaci diváků v jinak daném prostoru zemědělské vesnice. Důraz je kladen především na přímé zachycení koloběhu potravy a smrti v rámci prezentovaného mikrosvěta, ve kterém všichni všechny a všechno požírají. Textura filmu je věcem a živočichům tak blízko, že dochází k zintenzivnění vnímání a nestandardní recepci času. Síla přímého pohledu má blízko k fenomenologickému stavu vnímání, v němž se vše "ukazuje tak, jak se ukazuje samo ze sebe, jak dává samo sebe vidět" (Heidegger). Vztah mezi makrodetailem a časovým zhuštěním dává snímku nadreálnou atmosféru, navíc podpořenou monotónním hlubokým hučením připomínajícím zvukovou složku debutu Davida Lynche Eraserhead. Na druhou stranu se intenzivním přiblížením k předmětům zvuky samotné stávají hudbou.

Opakujícím se leitmotivem snímku je škytající starý muž sedící před svým polorozpadlým domkem. Funguje jako metronom vesnice, ve které se zdánlivě nic neděje, nebýt nespokojenosti několika místních žen, jež se pomocí jedu v jídle zbavují svých manželů. Ženy jídlo připravují, nevšímaví muži ho konzumují a umírají pod jeho vlivem. Muži jsou individualizovaní, mají své záliby a atributy (rybář, včelař, policista, škytající děda, muž s kancem). Oproti tomu jsou ženy zaměstnány v místním textilním podniku nebo jsou to důchodkyně, zabývající se výhradně domácností. Vraždy ani jejich motivy nejsou blíže objasněny (až v závěru filmu se objeví náznak policistova podezření či zásahu proti travičce, ale sekvence jeho návštěvy u ženy stáčející víno se dá interpretovat i jinak). Vraždy se tak přirozeně vřazují do mnohosti dějů ve vesnici, kde vše souvisí se vším.

Snímek se drží logické kauzality (krtek sežere žížalu, krtka vykope babka, hodí jej psovi, pes sežere krtka), ale objevují se tři výjimky nadreálného charakteru, jež tvoří jakési absurdní vybočení ze stále se opakujících monotónních činností. Tyto tři sekvence tvoří krystalické jádro snímku a základ pro jeho významovou mnohoznačnost. První je prostorová a "aparátová houpačka". Kolmý nadhled nad vesnicí. Pomalý let se zadrhává a v projektoru jakoby se zasekl filmový pás. Obraz se začne krčit a zkušený divák čeká, kdy začne hořet filmová surovina zastavená před halogenovou výbojkou vlivem jejího tepla. Stop-záběr je ve skutečnosti pouze začátek odjezdu kamery od visících filmových pásů, jež tvoří "závěsy" ve dveřích místního hostince. Projektor zcizujícím způsobem odhaluje sebe sama. Druhá nečekaná scéna ukazuje rentgenový pohled na člověka pojídajícího otrávené maso. Třetím momentem je digitalizovaný nízký průlet stíhačky F-16 nad vesnicí, zpočátku budící dojem zemětřesení. Všichni jsou vyplašení, domy praskají, stařec přestává škytat (!). Tato pasáž je zakončena panoramou na let stíhačky nad potokem. Vidět turbulenci za motory nadzvukových strojů, je jako spatřit na okamžik smysl světa. Škoda, že digitální animace vodního víru není v tomto záběru propracovanější. V místě nejbližšího kontaktu s kamerou se záběr zpomalí (téměř zastaví) a divák si může detailně prohlédnout stroj. Poté se snímání opět zrychlí a letadlo podletí most, na němž jede policista v autě. Vizualizovaný chaotický tok v subjektivizovaném čase, nádhera.

Škyt znázorňuje nečekané souvislosti zejména zviditelňováním potravinových řetězců světa lidí i zvířat. Pod povrchem zdánlivě klidné vesnice se odehrává mnoho krutých dramat končících smrtí slabšího. Snímek nám dovoluje nahlédnout do tajemných sobě se podobajících principů, zobrazených bez ohledu na velikost či zvětšení. Vnitřní podobnost je záležitostí celkového pohledu asociujícího fraktálovou strukturu, která se sama v sobě důmyslně opakuje a "pro oko představivosti je možností, jak zahlédnout nekonečno" (Mandelbrot).

Velké soukolí vesnice a komplementární doplňování jejích částí je ve snímku názorně ukázáno skrze detaily mechanických částí různých strojů (čerpadlo, šicí stroje, motory, odstředivka na med). Dohromady tvoří imaginární, velký "ideologický aparát", jehož součástky do sebe zapadají a vytvářejí "pravidla hry" mezi podsvětím a oficiálním světem tradiční, a přesto hypnotické vesnice. Kovové pohybující se součástky navíc připomínají kinematografický stroj, lumierovskou kameru využívající efektu doznívání zrakového vjemu jako odstředivka na med, v jejímž bubnu víří a proměňují se obrazy ne nepodobné těm, které vidíme v kině. A starý muž stále škytá.

Škyt
Hukkle, Maďarsko 2002
režie, scénář György Pálfi, kamera Gergely Pohárnok, hrají Ferenc Bandi, József Forkas, Attila Kaszás, Ági Margittay, Ferenc Nagy, Jánosné Nagy, Eszter Ónodi, Józsefné Rácz
75 minut, distribuce Cinemart, premiéra 23. 10. 2003

  • Poznámky:
  • 1) Například Evropská filmová cena za objev roku, Maďarská filmová cena 2002 za nejlepší debut, MFF San Sebastian 2002: Zvláštní uznání pro nejlepšího mladého režiséra...

Přečteno 6082x

Článek vyšel v časopise Cinepur #31, prosinec 2003.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
2.4 /7

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #124

#124

srpen 2019



DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Eastwoodovo Carpe diem! / Pašerák

Bumtarata bum bum bum / The Beach Bum

Nůž na stereotypy / Ostrým nožom

Jak nežít v mistrovském díle / Skleněný pokoj

Hands Across (Black) America / My

Sperma, krev a spása mezi hvězdami / High Life

Mládeži, rozchod / Genesis

Farhádí na španělské vinici / Všichni to vědí


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Klan létajících dýk


RUBRIKY

anketa (24) / český film (82) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (98) / fenomén (73) / festival (86) / fragment (18) / glosa (213) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (117) / komiks (10) / kritika (803) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (727) / objev (3) / pojem (36) / portrét (11) / profil (105) / reflexe (24) / report (110) / rozhovor (160) / scénář (4) / soundtrack (45) / téma (898) / televize (102) / tisková zpráva (1) / událost týdne (238) / výstava (1) / video (2) / videoart (16) / videohra (62) / web (42) / zoom (157)

Tento článek vyšel v časopise Cinepur #31, prosinec 2003

Z obsahu tištěného čísla:

Mystická louže (Zdeněk Holý, téma)

Trio z Belleville (Kamila Boháčková, kritika)

Anketa (Redakce, téma)

Jan Gogola ml. (Helena Bendová, rozhovor)

Matrix a meatrix (Zdeněk Holý, glosa)

Ulrich Seidl (Pavel Bednařík, profil)

+ více...