Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Z geografického hlediska odkazuje Blízký východ ke skupině států, které se rozprostírají na pomezí různých světadílů, ale také různých náboženství a politických systémů. I proto jejich soužití na daném území poznamenalo množství konfliktů. Vzájemné sváry neutuchají ani v přítomnosti a do velké míry ovlivňují mediální obraz celé oblasti, spojovaný s pojmy jako nestabilita, neklid či chaos. Podobně pestrou skupinu tvoří i kinematografie Blízkého východu, jež jsou více než jiné svázány s geniem loci vlastního teritoria.

Tamní tvůrci ve svých příbězích nezřídka reflektují právě zmíněnou charakteristiku „na pomezí“. Jsou zvyklí tematicky čerpat z dramatických událostí, jež zakoušejí lidé v jejich regionu nebo které si prožili na vlastní kůži. Samostatnou kategorii mohou tvořit díla, která se dotýkají náboženských a politických otázek, od nichž se odvíjí střet jedince s mnohdy rigidními zásadami režimů a víry. Další kategorií sdílenou napříč těmito kinematografiemi mohou být filmy zabývající se aktuálními a minulými válečnými konflikty. Současní autoři a autorky také otevřeněji a častěji než dříve poukazují na obtížné postavení žen nebo minorit ve společnosti.

Z kinematografií Blízkého východu vzešly pozoruhodné filmařské osobnosti, jež působí buď ve svých domovských státech, nebo z různých důvodů v zahraničí. Někteří se k filmové práci vracejí domů, jiným to neumožňuje jejich status „potížistů“ či politické přesvědčení. Z evropské perspektivy představují nejviditelnější část tamější produkce autorská díla, prezentovaná na festivalech. Mnohdy jsou vnímána přímo jako autentická svědectví o stavu vzdálené společnosti a jejích problémů. Výše nastíněné motivy však pronikají také do populární žánrové kinematografie, jež má v některých zemích Blízkého východu silnou pozici i tradici, sahající do šedesátých let či ještě starších dekád. Turecko, Írán či Egypt disponují i dnes dobře rozvinutým filmovým průmyslem, z čehož může těžit právě žánrová tvorba.

Téma o filmovém Blízkém východě se soustředí především na současnost a nedávnou historii a věnuje se osobnostem a snímkům v českém prostředí známým i méně známým. Janis Prášil se zamýšlí nad poselstvím díla tureckého režiséra Nuriho Bilge Ceylana, jehož existenciální dramata pravidelně soutěží na nejvýznamnějších světových festivalech. Andrej Chovanec rozebírá reprezentaci kontroverzního tématu trestu smrti v íránské kinematografii. Některé z těchto filmů přitom vznikaly ve ztížených podmínkách nebo ani nemohly být v Íránu uvedeny. Pavel Sladký zpovídal íránského režiséra Panaha Panáhího. Syn slavného otce Jafara Panáhího, kterého aktuálně tamní vláda opět poslala do vězení, loni úspěšně debutoval výrazným filmem Na cestě. Siarhei Samusevich se zaobírá snímky Ideální kandidát (2019) a Suád (2021), v nichž filmařky Hajfa' al-Mansúr a Ájtin Amín ze Saúdské Arábie a Egypta podávají zprávu o stále komplikované situaci žen. Natalia Kozáková představuje dosavadní vývoj tvorby Ariho Folmana, jenž patří k nejvýraznějším zástupcům izraelské animace, a přibližuje i jeho nejnovější počin Kde je Anne Franková (2021). Tureckem téma začalo a Tureckem i končí. Miroslav Libicher poodhaluje na příkladu filmů Alpera Çağlara tureckou žánrovou produkci, v níž hraje zásadní roli vojenská tematika, napojená na vlastenectví domácího publika.