Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

BANGER. / Film, který by rád všechny pochcal

BANGER. / Film, který by rád všechny pochcal

kritika / český film / Tomáš Stejskal / 26. 10. 2022

Holohlavý Alex vysedává za volantem svého vozu, nervózně štěká do telefonu „bars“ svého budoucího rapového hitu, který zbourá internet i kluby. Nenávistný refrén s leitmotivem „Všechny bych vás pochcal“ se však nikdy nedostane dost daleko, neboť nahrávací zařízení se co chvíli vrací ke své původní funkci. A Alexovi „klienti“ si žádají další dávku kokainu, jehož prodejem se živí. Hrdina nového snímku BANGER. scenáristy a režiséra Adama Sedláka v podání Adama Mišíka má to, co chybí většině protagonistů českých děl cílících na náctileté. Ne snad, že by měl „swag“ neboli styl. Ale tvůrci vystihli hrdinu, který o takový status usiluje. A ještě než se pořádně rozběhne zápletka Sedlákova druhého snímku, je jasné, že to nedělá ani tak drsný nový kukuč blonďatého zpěváka v první velké filmové roli či vytetovaná devadesátsedmička na tváři. Sedlák především našel jazyk, pro který by dnešní mládež vyrůstající na současném rapu v klidu použila slovo, jež je pro pouliční reputaci zásadní. Sedlákův BANGER. je „real“.

Nejen že postavy používají všechna aktuálně rezonující slova, které v tomto textu občas najdete v uvozovkách, ale i samotný filmový jazyk odpovídá zrychlenému světu, v němž je třeba střílet nové hity na YouTube a Spotify a v němž je nutné rychleji rapovat než myslet – k čemuž hrdinům zhusta dopomáhají rozličné substance. Film je natočený na iPhone, většinou pobývá nablízku svým hrdinům, diváky zahlcuje vjemy. Nejen rychlou mluvou a střihy, ale i častými prostřihy na bláznivé virální klipy z YouTube (od pádu začínajícího parkouristy ze střechy přes odkazy na legendárního, na pervitinu závislého rappera Tylera Durdena až po scénky mapující obskurní zákoutí karlovarské rapové scény), ale i na animované momenty z pohádky O pejskovi a kočičce.

Tenhle film není pro starý

Skoro každý okamžik snímku křičí: Tohle dílo není pro starý. Přitom ale podobné rychlé odbočky většinou nejsou jen na efekt. Buď odrážejí atmosféru dané scény, nebo vtipně vysvětlují některé repliky a narážky. Mezi staré patří nepochybně i parta takzvaných Pátečníků, které Alex se svým parťákem nesnáší a kteří se stanou oběťmi jejich podfuku s nařezanými drogami, kolem něhož se točí celý děj. Pražská devadesátková „smetánka“ – od Tomáše Sedláčka po Davida Černého – si tu zahrála sebe sama a jejich přítomnost jen podtrhuje, že snímek cílí na generaci, pro kterou jmenovaní nejsou ikony, ale spíš bytosti z mentálního pravěku.

Přitom však Sedlák ukazuje, že má zároveň odstup, že není s dvojicí protagonistů na jejich bláznivé misi noční Prahou zcela na jedné lodi. Neboť jeho ambicí zjevně není jen natočit ten nejvíc „real“ film pro mládež, ale také dílo, které oslovuje festivalové publikum ve věku oněch Pátečníků. A tady začínají tyto poněkud protikladné autorské tužby zakopávat jedna o druhou. BANGER. se sprostou mluvou, místy explicitní nahotou a užíváním drog rázně řadí mezi současnou vlnu komedií, které se nechtějí svazovat ničím, nebo přinejmenším rozhodně ne vkusem publika středního věku. A v mnoha ohledech je ostřejší než další letošní – a mnohem jasněji zacílené – snímky pro internetovou generaci Vyšehrad: Fylm a Párty Hárder: Summer Massacre.

Párty Hárder Martyho Pohla čerpá z nostalgie po starých buranských hollywoodských komediích a neliší se od nich nějak zásadně drsnějším humorem nebo větší mírou tělních tekutin, ale spíše faktem, že hrdiny v podání neherců vybavených značně nehollywoodskými tvářemi a proporcemi vyobrazuje navzdory množství ujetých eskapád s mnohem větší důstojností. Vyšehrad: Fylm je zase ukázkou, že drzá, sprostá internetová komedie z fotbalového prostředí, která se více věnuje fekáliím než proklamované satiře na poměry v českém fotbalu, dovede proniknout do kin, kde v návštěvnosti překoná veškeré mainstreamové komedie. Navíc nakonec umí, navzdory svému buranství a nedospělosti, z fotbalového idiota Laviho, který je karikaturou excesů některých reálných hráčů, udělat životnější postavu, než se daří většině tuzemských komedií, jež si rády dávají přízvisko romantické.

Na rozdíl od obou se BANGER. tolik neschovává do žánrové nadsázky. Je plný současného humoru, trefuje trendy v dnešním českém rapu, kde jsou podobné „ego tripy“ typu Alexova „Všechny bych vás pochcal“ takřka povinností. S tím rozdílem, že ti nejlepší interpreti, jako je třeba Smack, nekončí u siláctví, ale dávají publiku dostatek skutečných příběhů ze života. Jenže Alex nikým takovým není. Je vyobrazen nikoli jako mladík, co věří ve vlastní talent, ale jako nýmand, který neví, co chce, a mnoho si toho nalhává. Nejde si za splněním snu, ale spíše se zoufale snaží udržet si poslední zbytky čehokoli pozitivního, co mu v životě zbylo.

A jako by se tvůrci neuměli rozhodnout, zda točí tvrdou, rychlou a patřičně ztřeštěnou komedii o tom, jak hrdina a jeho parťák musí sehnat 5000 eur, aby mohli mít „na featu“ slavného rappera Sergeie Barracudu, nebo nihilistický portrét dnešní mládeže. Snímek je silný v detailech, načasování gagů. Sedlák zúročuje komediální talent Marsella Bendiga v roli Alexova producenta a kamaráda, který vyniká schopností užít jakékoli substance v jakékoli kombinaci, ale také – navzdory tomu, že dokonale naplňuje roli legračního „sidekicka“ – umí poskytnout cennou reflexi. A tak když Alexovi uprostřed drsného rapování o tom, koho všeho by pochcal, říká: „Kámo, dyť ten track je celej o chcaní,“ není to jen celkem trefný vtípek. Ten moment brzo odhaluje, že Alex neví, co chce, jeho hudební sen se zdá být jen křečovitou snahou udržet si holku a status.

Jenže pak zase přichází „našňupaná“ humorná eskapáda, během níž si divák nevydechne a která svou intenzitou i nekompromisními vtipy cílenými na lidi, kteří už párkrát na hiphopových mejdanech byli, celkem suverénně překonává prakticky všechny současné české komedie. Vzápětí Alex moralizuje. A zase přijde přemrštěná jízda. Snímek zkrátka chvíli působí jako bláznivá komedie a chvíli jako dumka, v níž se hrdina pere s vlastním svědomím. Lze to vše přičíst nadužívání všemožných látek, během něhož se člověk rozhoduje impulzivně ze vteřiny na vteřinu, ale byl by to alibismus, jak se vylhat z toho, že snímek má zcela nečitelného hrdinu.

Tak jako se Sedlákův debut Domestik neuměl rozhodnout, zda je artovou sondou o rozpadu vztahu, či body hororem o rozpadu těla, a nedařilo se mu být obojím naráz, i BANGER. neustále přešlapuje. Partneři v Domestikovise odcizovali jeden druhému, muž posedlý zvyšováním výkonu a snižováním procenta tělesného tuku, žena posedlá početím dítěte. Tělesný, nepříjemný, radikální a v tomto ohledu vymykající se snímek chladně pozoroval dva lidi, uzavírající se do svých ulit. Ale nedokázal nabídnout okamžik, kdy oba ještě byli lidmi, kdy jejich partnerství fungovalo. Sám se uzavřel ve vlastním konceptu.

BANGER. je v mnoha ohledech protichůdné dílo, vtahující, živelné, zábavné. Ale stejně jako jeho předchůdce pohoří na postavách, které se chovají čistě podle potřeb jednotlivých scén. Nelze jim žánrově fandit, ale ani s nimi festivalově trpět. A přinejmenším ve verzi, kterou Sedlák premiérově představil v Karlových Varech, snímek končí ve zcela banální bezútěšnosti a tragice.

Banger je slangový výraz pro hit, který zbourá kluby. Sedlák má přitom zjevně větší ambice než „jen“ natočit audiovizuální obdobu takové hudební bomby. Jakmile však vystoupí ze žánrové nadsázky, přestane být pouličně „real“ a chce být také realistický, paradoxně začíná být nechtěně komický. Tak jako jeho hrdinové by rád sezobal a vyšňupal všechno, co se nabízí. A zapomněl přitom, že součástí balíčku bývá také nepříjemný dojezd.

BANGER. ČR 2022, režie a scénář: Adam Sedlák, kamera: Dušan Husár, střih: Šimon Hájek, Jakub Jelínek, hudba: Oliver Torr, hrají: Adam Mišík, Marsell Bendig, Anna Fialová, Sergei Barracuda ad., 105 minut, distribuce: Bontonfilm (premiéra v ČR 22. 9. 2022).

Přečteno 723x

Článek vyšel v časopise Cinepur #143, říjen 2022.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
3.3 /3

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #144

#144

prosinec 2022



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Utama / Mezi domovem a sopkou

Království: Exodus / Von Trierův vánoční žertík z nemocnice

Zábavný – punkový, ale málo / Seriál Pistol a jeho hudba

Skandály ve službách Jejího Veličenstva / Koruna

Kvík / Až si zase příště dáte klobásku

Stane se to znova a znova / Dexter: Nová krev

BANGER. / Film, který by rád všechny pochcal

Trojúhelník smutku / Škodolibá plavba společenskými hierarchiemi


DALŠÍ Z RUBRIKY český film

KaprKód / Dialog s mrtvým

Na FAMU nás učili, že žánr je „fuj“ / Rozhovor s režisérkou Terezou Nvotovou

A pak přišla láska… / Tarot a terapie

Grand Prix / Grand Pricks

Návraty kamarádů do deště / Pokračování normalizačních trháků po roce 1989

Nejenom Eso / Fenomén česko-slovenských televizních hitparád

Začátky a konce / Anketa o filmových a televizních „devadesátkách“

Komrzý – Bojar: Je hezké, že si pořád ještě nerozumíme


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Nikdo není bez viny / Zkouška dospělosti

Osamělá pouť perverzním rájem / Stát pevně

Na efemérních křídlech nezávislosti / festival Sundance

Sieranevada / Pohádky, rituály a rostoucí hlad

Sní androidi o erotických ovečkách? / Ex Machina


RUBRIKY

anketa (32) / český film (119) / český talent (39) / cinepur choice (33) / editorial (119) / fenomén (83) / festival (117) / flashback (17) / fragment (18) / glosa (243) / kamera-pero (16) / kauza (1) / kniha (132) / kritika (1116) / mimo kino (192) / novinka (825) / pojem (36) / portrét (52) / profil (100) / reflexe (27) / report (150) / rozhovor (187) / scénář (4) / soundtrack (88) / téma (1029) / televize (138) / událost týdne (291) / videohra (83) / web (46) / zoom (174)

Cinepur #143 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #143, říjen 2022

Z obsahu tištěného čísla:

Jen tak si zakřičet ve všech realitách / Ondřej Moravec (Eliška Děcká, český talent)

Trojúhelník smutku / Škodolibá plavba společenskými hierarchiemi (Pavel Sladký, kritika)

Elvisova poprocková větev / Elvis (Jiří Špičák, soundtrack)

Men / Pohanské mutace (Janis Prášil, kritika)

Nuri Bilge Ceylan / Krajina v polospánku (Janis Prášil, téma)

Nejlepší letošní seriál a kouzlo redakčního brainstormingu (Jindřiška Bláhová, editorial)

+ více...