Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Editorial č.33

editorial / Helena Bendová komentáře (2)

Některé filmy jsou pro mne zajímavé pouze coby negativní příklady toho špatného, co je možné (s) filmem dělat. Poslední snímek Larse von Triera Dogville – ač mnohými ceněný, jak se můžete v tomto čísle přesvědčit hned ve dvou článcích, které jsou mu věnovány v rubrice kritika – řadím právě do této kategorie filmů. Dívám-li se na své rozhořčení z tohoto filmu s jistým časovým i emocionálním odstupem, šlo by jej asi připsat dvěma okolnostem: jednak mediálnímu glorifikování, které se kolem této filmařsky nepříliš zajímavé, na jednoduchém efektu divadelnosti založené "filmové provokace" rozpoutalo; jednak tomu, jak je tento film vystavěn se zákeřnou rafinovaností právě tak, aby všechna (?) potenciální divácká potěšení, jež přináší, znamenala, že divák cosi podstatného – ať už vědomě či nevědomě – opominul.

Z ohlasů na film se zdá, že značná část diváků se nechala emocionálně strhnout příběhem, případně – v rámci více distancovaného sledování - film pojala jako podobenství vedoucí nás k zamyšlení, kladoucí velké otázky o morálce, kolektivní psychologii a sociologii, vině a odplatě atd. Obě tato "čtení" nicméně znamenají, že divák – koneckonců zcela oprávněně toužící nalézt ve filmu smysl, emoce, myšlenky – přestane, stržen příběhem, vnímat, nakolik je konstrukce postav i samotného příběhu chatrná, až absurdní. Obyvatelé městečka Dogville se v průběhu děje (spolu s tím, jak čím dál více propadají sadistickému potěšení ze své nadvlády nad životem hlavní hrdinky) promění z původně velmi kladně vykreslených postav na postavy velmi záporné. Výsledkem ale není kýžené (?) demaskující poznání, že lidé jsou ve své podstatě zlí a když dostanou příležitost někoho beztrestně mučit, tak se jí chopí, přičemž to sami před sebou dokážou vždy nějak obhájit. Výsledkem je pouze poznání, že toto režisér příběhem naznačuje, jenže to filmem nedokazuje a navíc není ani jasné, zda to myslí vážně. Dogville neodhaluje mechanismy moci, konfliktu mezi outsiderem a kolektivem atd., jelikož chování postav nevytváří – třebas silně abstrahovaný, stylizovaný – model nějaké reálné, či alespoň trochu možné situace, ale odvisí zcela od nemotivovaných manipulací "shůry", tj. od samotného tvůrce, kterými se neodhaluje nic kromě jejich vlastní násilnosti. Každá postava prochází skoro od scény ke scéně transformací – v jedné scéně se chová určitým způsobem implikujícím určitý charakter a v jiné scéně zase zcela jiným způsobem svědčícím o zcela jiném charakteru, přičemž tyto skokové proměny jsou diskontinuální, nemotivované situací i "předcházející" povahou postavy, která na své "minulé já" koneckonců také jakoby okamžitě zapomíná. (Například hlavní hrdinka je chvíli velmi aktivní, chvíli zcela pasivní, chvíli nesmírně obětavá, chvíli bezdůvodně zlá (viz scéna se slepcem), chvíli chápe, že se na ní děje nespravedlnost, o chvíli později, na ni sama dobrovolně přistupuje, později jí náhle dojde, že to přeci jen není v pořádku atd.) Postavy (a s nimi celý příběh) se díky tomu stávají rozbité, "vyšinuté". Sledovat tak vynikající herce jako jsou Kidmanová, Bacallová či Gazarra, jak se nesmírně snaží dodat intenzitu a alespoň trochu věrohodnosti filmovým postavám, které jim ale – v ten samý moment – Trier škodolibě bourá pod rukama, aby celé jejich herecké snažení vyšlo naprázdno, je jednoduše trýznivé. Celý záměr tvůrce jakoby se tu nakonec redukoval na radost chlapečka, který připíchne ještě živé brouky do vitríny a poté sleduje, jak se zmítají ve smrtelné křeči (přičemž do této "křeče" vhání jak postavy, tak i samotné herce, jež pozorujeme při jejich marném boji s nelogičností příběhu a figur).

Dogville se sice (pro určitou část publika) tváří jako velký příběh o velkých tématech, zároveň ale právě tuto svou rovinu (viditelně pro jinou část publika) už od počátku výše popisovanými způsoby velmi otevřeně, systematicky a sarkasticky bortí – v dokonalém sebedestruktivním gestu tak film popírá sám sebe, až jediné, co zbývá, je prázdnota. Otevřenost, s jakou Trier destruuje svůj film, jak nám neustále ukazuje (umělostí dekorací a postav i totálním "vyšinutím" příběhu, jenž je v závěru odhalen coby pouhý vtip), jak je jeho film prázdný a falešný, je v něčem možná sympatičtější než propracovaně skrytá absurdnost jeho filmů Prolomit vlny a Tanec v temnotách, v nichž přiměl v masovém měřítku diváky, aby se dojímali nad vskutku nezdravým vztahem (implikovaného) autora k ženským hrdinkám.

Část diváků Dogville je tímto filmem potěšena, zdá se, právě díky tomu, že ona destruktivní, "vyprazdňující" hra s filmem a diváky je tentokrát tak zřejmá - baví je právě ono strhávání masky, konceptuálnost celého filmu, to, jak pod povrchem není nic. Podle mého ale přijetí takovéto divácké pozice znamená přehlížet několik velmi podstatných věcí - a tím pádem se na nich skrze své divácké potěšení účastnit. Znamená to nevidět: 1) nakolik je tento film ve své podstatě nihilistickým výrazem agrese vůči filmovým postavám, hercům, lidem obecně, kinematografii a divákům; 2) oč je film otevřenější v odhalování své vlastní prázdnoty, o to je nakonec vlastně posměšnější a urážlivější vůči nemalé části diváků, kteří se při něm přesto dojali či se snažili na jeho základě přemýšlet o světě; 3) ono "strhávání masky" se vyčerpává v sobě samém, nestává se skutečným tématem filmu, není žádnou "lekcí" udělenou divákovi – manipulace je tu zdrojem potěšení, nikoli předmětem zkoumání.

Trier není navíc se svým zcizujícím, prázdnotu v srdci fikce odhalujícím filmem nijak novátorský. V dějinách kinematografie nalezneme mnoho filmů, které jistým způsobem útočí na diváka, poskytují mu někdy zážitek až drastický (viz třeba Denisové Miluji tě k sežrání), přivádějí diváka k uvědomění si vlastní pozice v kině a vlastních stereotypních očekávání, k ne zcela příjemnému prožitku ztráty (bezpečí fikce), k rozpoznání vlastní manipulovatelnosti (viz Godardovy či lettristické filmy atd.). Třeba ve srovnání s fascinujícím, ve všech směrech "jiným" filmem Michaela Snowa Presents (1980), natočeným podobně jako Dogville ve zcela umělém, studiovém prostředí (a to včetně zobrazování místa "za kulisami", kde se pohybuje právě natáčející štáb), tedy ve srovnání s filmem, jenž je ojediněle vtipnou a zároveň promyšlenou "dekonstrukcí" konvenčního televizního spektáklu (ke konci s osvobodivou radikálností doslova zbořeného útočící kamerou), vyhlíží Dogville jako pouhá hříčka. Novátorství nevidím ani v nápadu využít jakoby divadelní a pouze náznakové kulisy, kdy např. stěny domů jsou jen křídou nakreslené na podlaze studia. Krom začátku filmu, kdy to působí zajímavě nezvykle, a několika málo scén, kde je tohoto prostředí využito pro "nemožný" pohled na všechny obyvatele městečka v jednom jediném záběru skrze "stěny" jejich domů, se s použitou stylizací prostředí nijak zajímavě filmově nepracuje, a divák tak na ni snadno v průběhu děje zapomíná, jelikož nijak "nehraje" v rámci příběhu, jenž by se mohl stejně tak dobře odehrávat v "normálních" kulisách – vzpomeňme na mnohem vynalézavější a funkčnější použití kompletně a okatě umělých dekorací ve filmech jako Perceval galský či Smoking/No smoking.

Jestli je Trier v něčem opravdu nový, tak snad pouze ve způsobu, jakým své filmy staví na manipulaci, na zcela mistrném ovládání diváků, cynickém zneužívání jejich (oprávněných!) tužeb. Z čehož plyne, že jestli je Dogville něčeho příkladem, tak především kinematografie, která není morální.

Přečteno 4765x

Článek vyšel v časopise Cinepur #33, květen 2004.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
2 /5

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

Ondrej Capek  (24.2.2007 18:43)

Hmmm... a neni to tim, ze Bendova proste nic nepochopila? Abych nebyl napadnut z nadinterpretace, tady jso nejaky linky z wikipedie:http://www.unet.univie.ac.at/~a0303723/papers/dogville.pdf http://the.sagepub.com/cgi/content/abstract/87/1/96 Nejedna se o nejaky striktni dukaz, jen zpochybneni nekterych prilis tvrdych pozic recenzentky... sovy nejsou cim se zdaji byt.

Mirek Spáčil  (1.11.2005 07:04)

"1) nakolik je tento film ve své podstatě nihilistickým výrazem agrese vůči filmovým postavám
hercům
lidem obecně
kinematografii a divákům;" .... nihilismus ve filmu.. toť výzva
Má film právo být ve své podstatě nihilistický a zároveň umělecky hodnotný? Řekl by že ano. /// "2) oč je film otevřenější v odhalování své vlastní prázdnoty
o to je nakonec vlastně posměšnější a urážlivější vůči nemalé části diváků
kteří se při něm přesto dojali či se snažili na jeho základě přemýšlet o světě;" ... to je předjímání stanoviska diváka. A navíc
tento princip považuji za součást hry a chudák divák
který se nad filmem "pouze" dojme... /// "3) ono "strhávání masky" se vyčerpává v sobě samém
nestává se skutečným tématem filmu
není žádnou "lekcí" udělenou divákovi ? manipulace je tu zdrojem potěšení
nikoli předmětem zkoumání." ... Co víc chtít
je li film potěšením režisérovi
pro leckterého režiséra je film utrpením... /// Nechcete Heleno prostě napsat
že se Ván ten film nelíbí...?

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #119

#119

říjen 2018



DALŠÍ Z RUBRIKY editorial

Editorial 118: Neonoir

Editorial č. 117 / Cine latino

Editorial 114: Visegrádská animace

Editorial 113: Werner Herzog

Editorial 112: České filmové obrození?

Editorial 111 / Když se o vás pere Wolverine

Editorial 110 - Filmová paralýza

Jak přežít sezonu cen


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Steven Soderbergh / Experimentující samouk v Hollywoodu

Skici teorií her / Od procesu civilizace k elektronickým fikčním světům

Ukradené obrazy / Exkurz k teoretickým počátkům genderového zkoumání filmu

Editorial č.60 / Hranice interpretace

Neostré hranice filmového herectví / Obecné vymezení a jejich meze


RUBRIKY

anketa (23) / český film (78) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (93) / fenomén (69) / festival (74) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (113) / komiks (10) / kritika (758) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (690) / objev (3) / pojem (36) / portrét (8) / profil (101) / reflexe (24) / report (103) / rozhovor (157) / scénář (4) / soundtrack (40) / téma (866) / televize (94) / tisková zpráva (1) / událost týdne (220) / video (2) / videoart (16) / videohra (57) / web (42) / zoom (152)

Tento článek vyšel v časopise Cinepur #33, květen 2004

Z obsahu tištěného čísla:

Úvod / Téma: Nový latinskoamerický film (David Čeněk, téma)

Western 4.33 / Vzpomínky uprostřed pouště (P.S. Baroň, zoom)

Současný argentinský film (Juan Manuel Eujanian, téma)

Baltasar Kormákur (Jindřiška Ismo, rozhovor)

Dogville (Jakub Korda, kritika)

Underground / Co stojí jugoslávství (Dominika Prejdová, zoom)

+ více...