Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Post coitum / Srdce s handicapem

kritika / Helena Bendová komentáře (5)

Nový film Juraje Jakubiska Post coitum vybočuje z kontextu soudobé české kinematografie v několika ohledech: nejen že se "v obsahu" snaží vypovídat o čemsi současném i obecném zároveň, ale navíc všechny formální složky – kamera, vedení herců, střih, výprava, narace atd. - jsou tu úspěšně podřízeny jednotné, nápadité stylizaci. Stylizovanost snímku, opírající se místy o celkem jednoduché, nicméně funkční symboly a zdůrazňující výtvarné kvality obrazu (jeho lehce chaotickou zaplněnost a dynamickou rozpohybovanost), připomíná leckdy estetiku Jakubiskových starších filmů (viz třeba scéna, v níž se Mahulena Bočanová s křídly na zádech vznáší u stropu ve fotografově rozlehlém ateliéru jako temný anděl...), zároveň ale znamená v rámci Jakubiskovy tvorby posun novým směrem. Jakubisko se tentokrát – na rozdíl třeba od Nejasné zprávy o konci světa - vyvaroval zajetí do už příliš dobře známých "kolejí" svého rukopisu, tedy upadnutí do pasti alegorizujícího manýrismu (výjimkou je v tomto ohledu snad jen shrnující závěr filmu s protivně poučnými proslovy kněze a příliš černobílým kontrastem mezi "už zkaženými" svatebčany a "ještě nezkaženou" mladistvou dvojicí). Svěžest a modernost Jakubiskovy práce s formou je v Post coitum možno vidět ve způsobu, jakým využívá možnosti, jež nabízí (počítačová) postprodukce: viz např. ne-realistické, významové barvení obrazu; zpomalování a zrychlování záběru; pohrávání si s velikostí plátna; počítačová úprava očí postav na "zvířecí" atd. Takřka každá scéna či přechod mezi scénami je obohacen podobným nápadem, jenž zpravidla funguje nejen jako vtipné formální ozvláštnění, ale zároveň se nějak spolupodílí na významovém dění filmu. Nápaditou propracovanost formální stránky je vidět také například na využívání vracejících se motivů a předmětů, které nenápadně, ale systematicky pomáhají budovat stupňující se pocit hořkosti (viz nijak slovy nekomentované, průběžné polykání antikoncepčních pilulek; srdce v různých podobách od metronomu až po srdce zvonu upomínající bezustání na to, co při "nezávazných" sexuálních hrátkách hrdinů pomalu okorává...). Posun do stylizované, nerealistické polohy je vytvářen nejen ryze vizuálními prostředky, ale také pomocí poměrně expresivního, chvílemi záměrně "přehnaného" herectví a využívání rozličných distancujících prostředků (viz např. zmiňované změny velikosti obrazu; nečekaný příchod "mimo-diegetické" zpěvačky do záběru, kterou následuje i zvukař s mikrofonem; pohled herečky přímo do kamery atd.).

Distancovaná forma snímku se přitom nejen dobře propojila s jeho celkovým sarkastickým laděním, ale především umožnila přiblížit se nečekaně "na tvrdo" a přitom bez trapnosti k hlavnímu tématu filmu, jímž je sex a láska (pojímaná zde ovšem hlavně jako závislost na druhém nevedoucí k ničemu dobrému). Sex je v Post coitu někdy zobrazen pouze symbolicky (viz úvodní scéna lezení na horolezeckou stěnu), jindy pak se zcizující ironií (jako když prostitutka během "akce" nezaujatě předčítá ze skript medicínský popis sexuálního aktu) či hereckou stylizací (přehnaně "vášnivé" výkřiky a pohyby atp.). Promyšleným použitím těchto distancujících prostředků se Jakubiskovi podařilo dosáhnout toho, že se jeho film nevyhýbá přímé konfrontaci s nelehko zobrazitelným tématem sexu, ale přitom neupadá do pornografie či přisprostlé podívané (oč sprostěji než celé Post coitum působí třeba křečovitý záběr na nahou Vilmu Cibulkovou v Pupendu...). Sexualita náleží mezi velká témata soudobé kinematografie, jak dokazují filmy jako 29 palem, Intimita, Chtíč anebo Romance, které zkoumají sex a nahotu s nekompromisní přímostí. Jakubisko nezobrazuje sex s podobnou naturalistickou otevřeností jako některé z těchto filmů, nicméně neobelhávající tvrdost pohledu na sexuální mechaniku, kterou jsou lidé řízeni, s nimi ve výsledku sdílí.

Narativní struktura tohoto filmu je založena na splétání a postupném gradování několika paralelních příběhů opakujících a variujících podobné motivy: každý z oněch příběhů o rychle navazovaných a rychle se rozpadajících milostných vztazích, o podvádění, manipulaci s druhými lidmi a o sobeckém uspokojování vždy jen vlastních tužeb, přináší jiný střípek mozaiky, v posledku představuje ale jen další slepou cestu, a stupňuje tak celkový depresivní pocit. "Mrazivá komedie", jak Post coitum charakterizují sami tvůrci, je výstižným pojmenováním: dynamické tempo filmu, jako by kopírující spěšný a povrchní životní styl hrdinů, se láme v krátké okamžiky prozření - pocity trpkosti a únavy; smích, který vzbuzují slova a činy postav, není osvobodivě radostný, ale je povětšinou jízlivým, sarkastickým smíchem nad lidskou nízkostí a směšností. (Obzvlášť výtečně je co do komičnosti použitý Franco Nero, jehož postava hysterii propadajícího zestárlého svůdníka ve strašlivém pseudo-hipísáckém oblečku je dokonale ironickým ztělesněním ubohosti.)

Ve svém hledání, ve své touze si nejsou cyničtí hrdinové filmu, sbírající jen krátkodobá rozptýlení, a ti romantičtější zas až tak vzdálení, nestojí jednoznačně na opačných stranách barikády: "čistá dívka" se klidně vyspí během jedné noci a dne se třemi různými muži, které v podstatě nezná; "romantický mladík" během téže krátké doby (vz) plane "čistou" láskou ke třem ženám včetně prostitutky, což naznačuje, že je veden spíš svou hysterickou snahou být k někomu připoután než skutečnými city. Naopak ti, kdo nejzručněji a naoko nejchladněji ovládají sebe sama i ostatní, jsou ke svým cynickým intrikám nezřídka vedeni v podstatě svou vášnivou touhou po někom – jinak řečeno láskou (tak jako fotografova asistentka, která uvede svými komplikovanými a krutými manipulacemi celý děj do pohybu). Manipulátoři se tu tak v důsledku vyjevují jako ti, kdo jsou sami manipulováni, obelhávaní záhy obelhávají, zrazovaní zrazují, přičemž pouhými figurkami na šachovnici jsou nakonec všichni, podobně ztracení, zmítaní vášněmi, zahořklí. Něžná láska a pudová sexualita tu nestojí na opačných stranách, nejsou stavěny proti sobě jako dobro a zlo (jak by mohlo napovídat zjednodušující čtení filmu, obzvláště jeho závěrečné scény), ale vyjevuje se tu jejich vzájemný vztah, jejich propojenost: to, že láska s sebou neodvratně, i když třeba kdesi na rubu, nese nejen sex, ale také boj o moc, sobeckost, závislost, nejistotu, touhu vlastnit a ovládat druhého atd. – přičemž dobro a zlo jsou až záležitostí toho, jak se s touto komplexní sítí potenciálně destruktivních sil kdo vypořádá.

Post coitum
ČR, 2004, 90min.
režie: Juraj Jakubisko, scénář: Marcel Bystroň, Juraj Jakubisko, kamera: Ján Ďuriš, hudba: Andrej Turok, Richard Krajčo, Ready Kirken a další, hrají: Eva Elsnerová, Richard Krajčo, Franco Nero, Beata Greneche, Jiří Langmajer, Lucie Vondráčková, Mahulena Bočanová, Mira Nosek ad.
premiéra 20. května 2004, distribuce Bontonfilm

Přečteno 18633x

Článek vyšel v časopise Cinepur #35, září 2004.

Toto číslo Cinepuru si můžete objednat v obchodě.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
2.1 /34

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

Milan  (5.12.2014 00:53)

kua, to je recenze… spousta plku napsana, ale chytrejsi po jejim precteni clovek nebude - jeste ze tu mame CSFD :)

anonym  (14.4.2006 20:40)

viz http://filmweb.quick.cz/show.aspx?i=40786

  (4.2.2005 13:18)

Téma: Jakubisko company po koitu a totálně mimo Sledovat Post Coitum je bolestný zážitek nikoli proto, že je ?kritickým zrcadlem? naší doby, ale proto, že ukazuje, jak špatné se u nás dnes natáčejí filmy. Jaké jsou příčiny tohoto stavu a jaká je z něj cesta ven? Vedle Kameňáku 2, což už vlastně není ani film, a Bolera, které není ani dobrou detektivkou ani psychologickým dramatem, je Post Coitum další ze série nepříjemných dokladů, že se česká kinematografie potácí ve stavu nejhlubší krize. Neumíme ani populární žánry ani umělecké výpovědi. Náš film je v případě různých tvůrců deset až dvacet let pozadu. Bojíme se pořádné pokleslosti, a proto na Kameňáku odpuzuje nikoli košilatost vtipů, ale přízemní upachtěnost, polopatizmus a zároveň obava nepopudit ničím radikálním, neschopnost dotáhnout prezentaci trapasu až do konce. Chybí jakákoli dynamika, překvapení, gradace, atmosféra a styl. Bojíme se radikálnosti, dokonce i když máme být kritičtí a nepodkuřovat nejprůměrnější divácké skupině. Chybí tu touha vykročit za hranice toho, co se v kinematografii odehrávalo od přelomu 80. a 90. let. Post Coitum není výjimkou tohoto stavu a naopak ho potvrzuje. Není totiž vůbec radikální, ale jen povrchně extravagantní. Nebrojí proti marasmu doby, ale točí se dokolečka ve snobském kruhu: od reality odtržení umělci ukazují pouze lidi ze svého uzavřeného snobského okolí. Ono je občas zajímavé, pokud třeba homosexuálové natáčejí o své subkultuře a mají zmáknutou její image (viz Sametová extáze Todda Haynese); Fellini skoro před půl stoletím mohl někoho šokovat vhledy do prostředí dekadentní společenské smetánky ve Sladkém životě a Osm a půl, ale pojal je jako osobní výpovědi, v nichž účinkují jeho alter ega. Touto sebereflexí však Post Coitum ?netrpí? a ukazuje spíš omezený životní rozhled svých tvůrců, kteří se zároveň chtějí ze zobrazeného světa vyjímat a kárat z nadřazené pozice. Obrazové bloudění Juraj Jakubisko, (bez nadsázky) klasik československého filmu, který poslední roky trávil hlavně na V.I.P. večírcích, se spolu se scenáristou Marcelem Bystroněm zkrátka neměli umělecky vůbec nikdy potkat. Napsali jim to už asi všichni kritici ? alegorický vizuální styl a ?syrové dialogy ze současnosti?, se navzájem nejenom tlučou o pozornost, ale přímo se z principu vylučují. Stejně tak tzv. moderní postprodukční postupy ve zpracování obrazu a střihu mají tempo děje obvykle zrychlovat a nikoli retardovat. Jakubisko však své obrazy ?sochá? a rozvíjí odstředivým způsobem, a nechápe, že současní filmaři jako Guy Ritchie (Podfu(c)k) nebo Darren Aronofsky (Requiem za sen) zakládají své vyjadřování na rychloposuvech a montážních cézurách, které naopak stlačují co nejvíce informací do jednoho obrazu nebo zhušťují mnoho fragmentů do co nejkratšího možného času. Stručně řečeno: aby to mělo drajv, tak ty ?čudliky? ve studiu u mixážního pultu se musejí mačkat v úplně jiném rytmu. Takhle si člověk připadá, že sleduje dětinského starce, který okouzleně objevuje, co ty nové krásné hračky umějí. Na Post Coitu je vůbec zábavné zkoumat, co všechno kdo při jeho výrobě nepochopil a co tam jde proti sobě tak okatě, že to nejde přehlédnout. Proto asi to nejpozitivnější, co lze o Post Coitu říct, je, že se u něj nebudete nudit. Rozhodnout se ale, jestli je lepší nuda nebo pruda, není lehké. Už slyším protiútok matriarchální Deany Jakubiskové, že kritici jejímu geniálnímu muži nerozumějí, že jsou to pokrytci a bojí se pohlédnout zpříma na ?nahou pravdu o současnosti?, a tak podobně. Jenže mně spíš připadá, že si ?umělci z Prahy? v sobě hýčkají pocit, jak nám to tímhle drsným filmem pěkně nandali, a přitom sami mají klapky na očích a v těch očích ještě zapíchnutá břevna. Herecké blouznění Než se dostaneme k ústřednímu bodu, v čem je Post Coitum totálně mimo, zastavme se chvíli u koncepce postav a u hereckých výkonů. Vzhledem k tomu, že nemá jít o romantickou, ale ?mrazivou city komedii?, se dá přenést přes to, že postavy nejsou sympatické, bohužel už ne přes to, že jsou zhola neživotné. Hercům jejich role nevěříte. Slušňáci se snaží hrát si na drsňáky a dopadá to katastrofálně. Samozřejmě, že je namístě otázka, jak velká míra exaltovanosti byla režisérovým záměrem, a zřejmě by byla chyba uplatňovat na Post Coitum nároky nějaké dokumentaristické autenticity. Jakubisko nemapuje život, jaký je, ale maluje zobecnělé, symbolické obrázky. Přesto mi to, co je v Post Coitu ke slyšení, trhá uši, protože tam nikdo neumí mluvit sprostě, pěkně od plic a normálně. Proboha, kdyby se královna zdrobnělinek Lucie Vondráčková, nebo vůbec kdokoli z ansámblu, podíval třeba jednou na TELE-TELE, měli by aspoň určitou laťku pro to, jak to má správně znít. V Post Coitu se totiž všichni bez výjimky do těch ?prdelí?, ?volů?, ?kurev?, ?kund? a ?píčusů? pokládají příliš vehementně a vypichují je v proudu slov tak, jak by to sami v soukromí nikdy nedělali. Aspoň doufám. Problém opravdu není v tom, že se tu mluví hodně sprostě, ale v tom, že herci ty vulgarity vyslovují z donucení, aby splnili kvótu, předepsanou toporným scénářem. Navíc tu šíleně ruší postsynchrony a skoro slyšíte, jak někdo po měsících s odstupem od role šustil u mikrofonu ve studiu papírem. Opět se potvrzuje, že zvuk je největší slabinou současného českého filmu. I když by se povedl scénář a herci byli na place výborní, konečný zvukový mix zničí veškerou dosavadní práci a jeho kvalita bude mít zásadní vliv na duté vyznění snímku. ?Tvař se že seš jinej?? Jakej vlastně? Reklamní slogan filmu ?Tvař se že seš jinej? svádí k mnoha dohadům. Například Richard Krajčo, frontman skupiny Kryštof, tu hraje naprosté a neomluvitelné hovado, ale ve filmu zároveň zazní jeho naléhavým tónem zpívané skladby s křehkými poetickými texty (?srdce mé proletí střepem, srdce mé je kůň s handicapem??). Z děje nijak nevyplývá, že postava zpěváka Adama má být citlivá duše, která se skrývá za fasádou cynika. Markýrovat cynizmus totiž není těžké, je to běžná obranná reakce před světem. Ale může psychicky deprivovaný jedinec předstírat, že je básník a lyrik? Těžko. Zbývá pak jen skřípění různých složek ? hereckého projevu a muziky. Jiří Langmajer je trochu jiný případ. Přehrává sice stejně strašlivě jako ostatní, ale na rozdíl od nich to silou své osobnosti ustojí a jeho macho žvásty vyvolávají nikoli už jen trapnost, ale i uvolněný smích, tím, jak je srandovně drsný. Dokonce na mě působil dojmem, že si z celého filmu dělá legraci a jakoby nevěřícně kroutil hlavou nad tím, jaké blbosti má říkat. Scenárista Marcel Bystroň by si měl taky ujasnit některé nelogičnosti. Pokud je někdo celoživotně barvoslepý (jak má údajně být fotograf Bakchus v podání značně vypelichaného Franka Nera), tak pro něj, dle jeho zkušeností, zelená barva indikuje barvu krve a nebude se přece vyjeveně ptát ?co je to za zelenej sajrajt??, jak kdyby měl rozpojené vidění a myšlení, ne? Mluvit o dalších nedořešenostech by zabralo ještě mnoho místa. Proč si barmanka Messalina, rozená domina, brala submisivního slabocha, který ji už tři týdny po svatbě vytáčí každým projevem náklonnosti? Proč má mladistvě vyhlížející štramák a majitel velké nahrávací společnosti za manželku prostou zdravotní sestřičku, která vypadá minimálně o deset let starší než on? Tyto otázky divákovi hlodají v hlavě, ale film se jimi nijak nezabývá. Všichni jsou takoví ?jiní?. Základní klišé zůstává Juraj Jakubisko tvrdí, že Post Coitum se vyhýbá různým klišé umělecky kritických filmů a nenajdeme v něm unuděné paničky, ani sociální odpadlíky či postavy trpící AIDS a závislé na drogách. To základní klišé ovšem zůstává: umělecké hodnotné je jen negativní. Jak už podotkl Tomáš Baldýnský v Reflexu, Post Coitum je ve své domnělé odvážnosti vlastně nesmírně puritánské, a já dodávám, že přímo zastydle moralizující. Jde o moralizmus a puritánství, přesně ve stylu Blesku a Spye (mimochodem, mediálního partnera filmu), které si přitom lebedí v ukazování holých zadků. Pohoršovat se prostřednictvím toho, že si vykonstruuju placaté charaktery a pak okolo nich dělám vyprázdněné alegorické tanečky, je laciné, blbé a úplně k ničemu. Už začínám mít po krk filmů, které ukazují, že jediné, co nám v mezilidských vztazích zbylo, je vyprázdněný sex. Naopak, sex je prožíván naplno a sexem to u většiny lidí, respektive párů teprve začíná. Umělci, zastydlí ve svém nihilizmu, se soustředí pouze na lidi bez citů, a citovost uvádějí na scénu v trapných větách idealistických slečen ?miluješ mě??, po nichž následuje floutkovské odfrknutí ?to víš, že jo?. Tím se ale zbavují té nejnáročnější, skutečně umělecké výzvy zobrazit složitou skutečnost dneška, v níž jsme se přestali stydět, ale nepřestali jsme hledat. Konfrontovat naivitu a čistotu se zkažeností? Příliš modelové a nic neříkající. Tímto článkem porušuju svoje pravidlo nikdy neradit tvůrcům, jak měli co udělat lépe, protože hodnotit se má hotové dílo takové jaké je, a kritik nemá ex post (natožpak coitum) suplovat dramaturga. Jenomže v tomto případě pohár trpělivosti přetekl a je nutné říct: Spalte mosty a začněte o sexu, citech a vztazích točit jinak. To, co děláte, je ve výsledku neobjevné a zbytečné. Proč nikdo nevytvoří komedii ze současnosti o tom, jak si lidé užívají sexu, jak spolu s různými obtížemi žijí, jak se namlouvají a rozcházejí z mnoha složitých důvodů, ale v jejich sexuálních prožitcích není nic nemocného, úchylného a náhražkovitého? Proč musí být sex v uměleckých filmech pouze odcizený, studený a bez citu? City pořád máme, nevytrácejí se. Dnešní společnost je dokonce založena na jejich jitření, zmnožování, jsme společensky nuceni city vyjadřovat. Jsme mnohem citlivější, otevřenější a tolerantnější než kdykoli v dějinách. Novodobé problémy (jichž by si umělci, coby barometry společenské atmosféry měli všímat) vůbec nevyvěrají z nedostatku citů a komunikace, ale naopak z jejich přebytku a komplikovanosti. Bystroň a Jakubisko family zplichtili dílko o lidech, kteří jakoby nikdy nečetli žádné společenské magazíny nebo knihy o partnerských vztazích. A přitom tato literatura a publicistika vede nad červenou knihovnou i pornografickými časopiseckými povídkami; lidé se nejvíce nedívají na porno kazety, ale na Test národa Já a Ty. Doporučuju proto filmařům, aby se konečně probrali a ve stylu starých dobrých midnight movies ze 60. a 70. let, začali natáčet filmy, v nichž se to bude dělat natvrdo, ale nikdo si z toho nebude dělat těžkou hlavu. Potřebujeme příběhy, kde budou sexuální a citové problémy postav pořádně rozebírány a ne zazdívány ve prospěch nějakých upachtěných symbolů a pokusů o blábolivé a banální výpovědi o úpadku morálky. Musíme jít za hranice toho, co točil Woody Allen, a měli bychom jít i dál, než zachází Kevin Smith (viz jeho mistrovský kousek Hledám Amy) nebo příliš exkluzivní Sex ve městě. Zapomeňte na maloměšťáckého Bergmana, který, ač ateista, trpí křesťanskými pocity viny. Existencializmus je pasé. Myslím, že přišel čas pro novou rozumnou liberalizaci, která bude hledat způsoby, jak v mainstreamových filmech zobrazit bohatství smyslnosti. Je potřeba být explicitní obrazem (ale ne strojený jako profesionální porno) a konkrétní příběhem, vlastnostmi a chováním postav. Uvrhnout pár figurek do mondénního prostředí, kde se pohybují jako ve skleníku, dokáže každý. Stvořit dílo, v němž bude sex zobrazen ze všech myslitelných (nejen fyzických) úhlů, je úkol pro nové tisíciletí.

ruda  (4.2.2005 00:18)

narcisistni, senilní a nadto protivně moralizující blábol

Vladimír  (12.10.2004 20:25)

Nemůžu film soudit,neviděl jsem ho,ale už z ukázek jsem poznal,že jistě půjde o další křečovitý blábol klausovce a agenta Stb Jakubiska.Všechny filmy,co natočil po vynikající trilogii ze šedesátých let jsou čirým zoufalstvím. jakubisko a jeho žena,mizerná herečka horváthová,se dnes tváří jako spasitelé kinematografie,ale když jim někdo na film sáhne,to je špatné/od toho ona nesmyslná aféra Horváthové s její žalobou na kritiky/.Jakuisko dnes,krom panáčkování okolo Klause a hostováním v bulvárních plátcích a \"legračním\"seriálu Rodinná pouta,občas natočí/v produkci své věrné ženy/ nějaký velkolepý film jako všechny ty Nejasné zprávy a lepšie byť....A tyto křečovité pokusy o umělecké filmy vždy končí fiaskem. tedy mě překvapila ona poozitivní kitika Heleny Bendové,ta,která má výhrady k většině českým filmům.Říkám,film jsem neviděl,ale žádný zázrak od něj nečekám.

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #124

#124

srpen 2019



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Eastwoodovo Carpe diem! / Pašerák

Bumtarata bum bum bum / The Beach Bum

Nůž na stereotypy / Ostrým nožom

Jak nežít v mistrovském díle / Skleněný pokoj

Hands Across (Black) America / My

Sperma, krev a spása mezi hvězdami / High Life

Mládeži, rozchod / Genesis

Farhádí na španělské vinici / Všichni to vědí


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

Steven Soderbergh / Experimentující samouk v Hollywoodu

Skici teorií her / Od procesu civilizace k elektronickým fikčním světům

Ukradené obrazy / Exkurz k teoretickým počátkům genderového zkoumání filmu

Editorial č.60 / Hranice interpretace

Neostré hranice filmového herectví / Obecné vymezení a jejich meze


RUBRIKY

anketa (24) / český film (82) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (98) / fenomén (73) / festival (86) / fragment (18) / glosa (213) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (117) / komiks (10) / kritika (803) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (727) / objev (3) / pojem (36) / portrét (11) / profil (105) / reflexe (24) / report (110) / rozhovor (160) / scénář (4) / soundtrack (45) / téma (898) / televize (102) / tisková zpráva (1) / událost týdne (238) / výstava (1) / video (2) / videoart (16) / videohra (62) / web (42) / zoom (157)

Tento článek vyšel v časopise Cinepur #35, září 2004

Z obsahu tištěného čísla:

Shrek 2 (Kamila Boháčková, kritika)

Vzpomínky na korejské tváře / 39. ročník MFF Karlovy Vary (Aleš Stuchlý, glosa)

Neprozraďte to mé matce (Petr Šafařík, téma)

Lupiči paní domácí (Jindřiška Bláhová, kritika)

Jemná vlákna arabské duše / 7. bienále arabského filmu (David Čeněk, glosa)

Post coitum / Srdce s handicapem (Helena Bendová, kritika)

+ více...