Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Paměti slavných filmových režisérů (i jiných celebrit) jsou u čtenářů oblíbenější než jejich renomované monografie, v popularitě se řadí hned za neautorizované životopisy slavných hereckých (či mnohdy jen mediálních) osobností. Až kdesi daleko za nimi se krčí knihy z oblasti filmové historie a teorie. Důvod je prostý: ač jsou jejich tváře povětšinou ukryty za kamerou, jejich personu obklopuje aura výjimečnosti. Autentické svědectví psané vlastní rukou o svém životě a díle pak slibuje poodhalení pramenů tvůrčí inspirace. Většina "dychtivých" čtenářů přitom pozapomíná, že hledaný rébus se spíše skrývá v uměleckém díle než v psaném médiu, které povětšinou filmoví tvůrci ovládají s mnohem menší bravurou než samotný film. Stáří různého stupně a druhu (věk obvyklý pro psaní memoárů) pak v mistrech často rozehrává sebestylizaci ústící do nostalgických vzpomínek, které jsou mnohdy nahrazovány motivy z autobiograficky pojatých filmů.

Pravda, existuje pevná souvislost mezi dílem a životem, ale toto spojení mohutně a přitom skrytě ovlivňuje umělcova imaginace, kterou nelze empiricky vyjádřit. Pokud čtenář přistoupí s tímto kritickým pohledem k četbě memoárové literatury, pak ji může vnímat jako pomocný prostředek, nikoli návod k pochopení vlastní tvorby. Bez znalosti umělcova díla kniha svůj význam pro čtenáře zredukuje na bulvární dychtivost po senzaci a parazitování na životě slavné osobnosti.

Jean Renoir, slavný syn slavného otce, tato úskalí ve vzpomínkové knize Můj život a mé filmy přiznává a zároveň se vyhýbá senzačním odhalením. Čtenáři nepředkládá chorobopis, neomlouvá daňové a jiné aféry, ani ho neseznamuje s počátky svého sexuálního života. (Životní partnerky zmiňuje povětšinou jako oddané a zapálené spolupracovnice.) Vzpomínky z dětství neprocházejí fatálně režisérovým osudem jako u Luise Buňuela, do svého středu nestaví své Já jako Ingmar Bergman, nesnaží se formulovat základní krédo svých filmů v postavách klaunů jako Federico Fellini. Ani se systematicky nevěnuje rozboru svých filmů jako Franc‚ois Truffaut a Alfred Hitchcock ve slavných rozhovorech.

Čtenáře neovane patos Velké iluze a ani jemná a hravá, ale o to více sžíravá kritičnost filmu Pravidla hry, chybí i impresionistický záběr Výletu do přírody stejně jako lyricko-existenciální výraz v Indii natočené Řeky nebo furiantská radost z tance ve Francouzském kankánu. Renoir se nepředstavuje jako z vody vytažený, jako filmař bestie ani nepředkládá jekyllovsko-hydeovskou filmovou závět. Ve svých memoárech se představil jako občan Renoir, který prožil civilní život v bouřlivých dobách dvou světových válek a shodou okolností se živil jako filmový režisér. S tragickou historií světa kontrastuje poklidný tón vyprávění, který se v osobní historii díky nadhledu a nátuře tvůrce ještě zklidní.

Režisér pro své paměti zvolil klasický rámec, kniha začíná u vzpomínek z dětství a plyne až do režisérovy současnosti v roce 1974. Vděčné téma vztahu k slavnému otci zredukoval na několik letmých vzpomínek, stín otcovy slávy zachycuje povzdechem nad osudem své keramiky. Největší "generační" napětí pak v náznaku vyjadřuje střídáním podvojného nazývání otec – Renoir. Stejně skrovně zmiňuje svoji prvoválečnou misi, kterou absolvoval u francouzského letectva, i kvapné opuštění Itálie po napadení Francie. Z hlediska vnitřního dramatu zůstaly nerozvinuty důsledky samoprodukce prvních filmů, jejichž financování nakonec zabezpečil prodej otcových obrazů. Jeanovi stačí připomenout stíny prázdných rámů, které uchovával po prodaných obrazech.

Do rekapitulace toku života vkládá vzpomínky na okolnosti vzniku svých filmů a vybrané blízké spolupracovníky. Největšímu okouzlení Renoir podléhá ve vzpomínkách na Indii, kde natáčel Řeku, v této kapitole také předvádí nejkompaktnější analýzu věnovanou barevnosti filmu.

Vyhýbá se, kromě vypointovaného obdivu k Charlesi Chaplinovi a letmých zmínek o Senettovi, Clairovi a Griffithovi, hodnocení kolegů režisérů. Mnohem větší pozornost věnuje scenáristům a hercům (především Jeanu Gabinovi). Z takto strukturovaného toku vyprávění se jako leitmotiv vydělují věčné problémy s financováním filmů, které nesklouzávají do hořkosti a výčitek. V tomto ohledu zůstává spravedlivý rovným dílem k francouzským i americkým producentům. Bez závisti a pohrdání zmiňuje i režiséry, kteří dokázali spojit obchod a umění, vedle zbožňovaného Chaplina jmenuje Marcela Pagnola a Ingmara Bergmana. V závěrečných kapitolách zdůrazňuje celou knihou se proplétající cinefílii. Ta, ač zprvu neokázalá, tu přece jen vystupuje částečně patetizovaná a místy dojemně naivní. Přestože z filmu nikdy neučinil zbožňovaný střed vesmíru, Renoir ho nadřadil i nad francouzský národ.

Z knihy se tedy nedozvíme nic o milostných pletkách slavných od filmu, stejně jako recepty na oblíbená jídla, míchané nápoje či značky a ročníky vín. Pochopitelně nedojde ani k odhalení smyslu tvorby a života. Po přečtení máme pocit, že Renoir prožil život naplněný běžnou prací, jako by se ani nejednalo o jednoho z nejvýznamnějších filmových režisérů.