Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Filozofové George Lakoff a Mark Johnson uvedli před lety do oběhu slovní spojení „metafory, kterými žijeme”. Přišli tak se zcela novým pojetím jazyka, který podle nich nemá jednoduše logickou povahu či naopak mytologický původ, ale vyvíjí se na základě metaforických pojmenování, jež vycházejí z prožitků naší tělesnosti. Metafora je tedy cosi hluboce vtěleného, jazyk vyrůstá z „masa”. Sociolog Pierre Bourdieu naopak mluví o nerozlišeném, přírodním nesignifikovaném „masu” a do opozice k němu staví již disciplinované, sociálně kódované „tělo”. Filmař George A. Romero točí snímky o zombiích, kteří (ano, zombie je mužského rodu!) neumějí používat jazyk, ale vědí, jak z těla udělat maso. Jsou také chodícími metaforami, i když jsou paradoxně mrtví/nemrtví. Romero je vedle Davida Cronenberga největší konceptualista mezi současnými režiséry narativních filmů. Stejně jako Marx postuluje dualitu ekonomické základny a duchovní nadstavby a vypráví o revoluci proletariátu, který žije „z ruky do huby” a jednoho dne povstane a vezme si (bez jakýchkoli řečí) do huby vykořisťovatelské kapitalisty. Přesně tak vulgárně, jako je napsána tato recenze, je natočena i Země mrtvých. Je z ní cítit inteligence ve službách špatného vkusu, potěšení z brutality, kterou nesnese oko a žaludek útlocitného estéta, a nenávist vůči precióznímu manýrismu, jenž nakonec zastře původní étos jakéhokoli umění, které chce provokovat středostavovské vrstvy společnosti. Sledovat čtvrtý díl volné tetratologie živých mrtvých je jako poslouchat letošní alba Playing the Angel od Depeche Mode nebo Hau Rück od KMFDM. Tyto kapely hrají dvacet let téměř pořád stejně, a pořád stejně dobře. Díky nim se ukazuje, že dřívější desetiletí přišla s formami nelidskosti (zupáckého strojového industrialu, syntezátorové melancholie či zombiů bez intelektu a sebereflexe), jež v porovnání s kýčovitým humanismem kultivovaných děl mohou jako jediné zastávat místo skutečně vážného, trýznivého gesta odporu vůči masové zmechanizovanosti současné civilizace. Jedině metodou ohně proti ohni a jedině reklamně útočnými hesly a pod vějičkou hororového žánru dnes lze naleptat systém zevnitř. Všechno ostatní je odsouzeno k potupnému vyhnanství ve slonovinové věži snobismu a krásna. Cynismus a ironie neumrtvují živý zájem o svět, ale naopak nejlépe kritizují to, co je na dnešku mrtvolné a zahnívající. (V 60. letech to byl rasismus, v 70. letech konzumerizmus, v 80. letech studenoválečnický militarismus, nyní tažení proti terorismu zastírající úplně jiné politické zájmy.) Samozřejmě i Romerovi zombiové se vyvíjejí, respektive vyvíjí se pohled na ně. S postupujícími léty je tvůrce jakoby domestikuje, a v očích publika tak proměňuje v objekty nostalgie. Tím se ale nijak neustupuje z dřívějších pozic. Preferovat fyzicky odpudivé bylo, je a zůstane znakem kultovního midnight movie. Zombiové zkrátka zůstávají progresivní jako dřív, pouze se v nostalgickém nádechu začínají blížit filmům typu Casablancy a Čaroděje ze země Oz.