Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Šílení / Do svěrací kazajky - zvesela a bezbolestně

Šílení / Do svěrací kazajky - zvesela a bezbolestně

kritika / Jan Kolář

Měl jsem zvláštní, povznášející pocit, když jsem sám v měkce vypolstrovaném a zcela prázdném sále multiplexu, rozvalený na několika sedadlech najednou sledoval nový Švankmajerův film. Byla to veselá a svižná dvouhodinovka: prudké střihy, společné víření studených i teplých a na autora neobvykle prosvětlených barev, rytmizovaná gesta herců a čitelné gagy se proplétaly v kvapíkovém tempu a celé to roztančené rejdění mi dělalo nehoráznou radost. Připomínalo to znovu a znovu natahovaný flašinet, do jehož břinkání jsem si podupával, a jednou nebo dvakrát mě dokonce popadla chuť pustit se do zpěvu. Tomuhle nutkání jsem ale nakonec odolal – do sálu čas od času přeci jenom někdo nakoukl.

Obvykle se v kině takhle nechovám, a už vůbec ne na Švankmajerových filmech. S nimi mívám jako divák daleko větší práci: přestože jsem většinou z nich fascinován, musím – chci-li je pozorně sledovat od začátku do konce – vyvinout značné úsilí, abych překonal i jejich méně stravitelná místa. Rozhodně se mi nikdy dřív nestalo, abych do některého z nich vklouzl tak jednoduše, jako v případě Šílení. Jistě to není proto, že jsem dnes starší, chytřejší či vnímavější – zdá se mi, že Švankmajerův poslední film je v jistém smyslu skutečně přístupnější a čitelnější, než většina z toho, co kdy předtím natočil. Je to film, který je svůdnější, než jeho předchůdci. A je také mělčí.

Jedním z důvodů oné nebývalé vstřícnosti vůči publiku je fakt, že Šílení je postaveno na opačné perspektivě, než je u Švankmajera obvyklé. V centru jeho filmů stojí zpravidla předměty – kamera, světlo a střih slouží především k tomu, aby nezaujatě a metodicky odkrývaly jejich paměť zapsanou v oprýskaných barvách a rozklížených tvarech. Nemotivované a jen těžko pochopitelné pohyby loutek, hlíny či příborů jsou tím, co tyto filmy ovládá; v závislosti na nich jednotlivé scény bobtnají či sesychají; podle sténání podlah, klik a skříní se tempo těchto snímků zrychluje nebo zadrhává. Tento postup, který Švankmajer rozvinul ve svých krátkých filmech, se opakuje i v jeho dlouhometrážní tvorbě. Třebaže do ní vstupují lidské postavy, nejsou v rolích hybatelů, a místo toho, aby s věcmi manipulovaly, přizpůsobují se jejich anorganickému životu. Zdá se, že ve Spiklencích slasti jsou to trpělivě čekající fetiše, které k sobě lákají jednotlivé oběti; v Lekci Faust jako by to byla sama hlína toužící po alchymické transformaci, která nutí Čepkovu postavu vstupovat na jeviště, deklamovat text Marlowovy hry a vyvolávat ďábla; a dokonce ani oči, z jejichž hlediska bylo vyprávěno Něco z Alenky, nejsou oči dětské, ale skleněné oči bílého králíka.

Právě tato úporně doslovná objektivita dodává většině Švankmajerových filmů zvláštní tříštivou neohebnost, jež z nich dělá díla, kterých jako by bylo lépe se dotýkat než je sledovat na plátně. Šílení však není podobně nemetaforicky nelidské a namísto na fragmentech a dotecích je celé založené na dlouhém, nepřerušovaném pohledu. Švankmajer si totiž tentokrát od Edgara Allena Poea nevypůjčil jenom motivy pro zápletku svého filmu, ale převzal od něj i figuru nechápajícího, desorientovaného a s postupem času čím dál vyděšenějšího vypravěče. Vše, co lze v Šílení spatřit, je aranžováno pro oči Jeana Berlota (Pavel Liška), který se potácí na hranici mezi vlastními sny a bděním a s rostoucí hrůzou si uvědomuje, že si nikdy nemůže být jistý, v kterém okamžiku – a zda vůbec – tuto hranici vlastně překročil. Berlot však není pozorovatelem v pravém slova smyslu: obrazům, do nichž kradmo nahlíží úzkou škvírou ve dveřích či skrze skla a mříže v okenních rámech, nerozumí a bloudí mezi nimi tak dlouho, dokud se v nich neztratí. Místo aby mu pozorování poskytlo možnost reflexe, je tím, co vidí, pohlcován. A to opět doslova – Galvánkova ruční kamera sleduje Liškovu tvář téměř bez přestání, a odvrátí-li se od ní, pak vždy jen proto, aby se k ní vzápětí zběsile rychle vrátila. Tváře obrácené přímo do objektivu a kamera, jež si bez sebemenšího prodlévání razí cestu prostorem a přechází od jednoho detailu k druhému, jsou ostatně spolu s rytmickým střihem tím, co tomuto filmu dodává skoro hypnotickou krásu. Jako by to byl trychtýř, který do sebe diváka spolu s nic netušícím Berlotem vsaje a v rychlých skocích je pak oba přenáší z jedné scény do druhé.

Berlot je vůbec paradoxní postava – ač by měl být průvodcem, stává se sám provázenou a z místa na místo vláčenou figurou. Je to loutka, která se poté, co ji svými lumpárnami dostatečně potrápil Markýz (Jan Tříska), ke svému nemilému překvapení dostává – zřejmě nadobro – do „péče” Dr.Coulmiera (Martin Huba), ředitele blázince, jemuž na toto místo pomohl sám nešťastný Berlot v domnění, že si tím otvírá dveře ke svobodě. Dost smutná historie. Švankmajer však příliš neakcentuje tragédii člověka, který svou naivitu považuje za nevinnost, a který proto – ať volí, jak volí – nemůže nikdy zvolit správně. Zůstává na rovině nádherně natočeného a brilantně vyprávěného vtipu s poněkud hořkou pointou.

Ani Berlotovi manipulátoři nejsou příliš temní. Ačkoli za Hubovým dokonale průměrným a nadutým Coulmierem je patrný kafkovský stín otřesné moci neosobních předpisů, Markýz má daleko do démonické podoby svého předobrazu, třebaže z jeho spisů v průběhu filmu zhusta cituje. Ať už jsou totiž de Sadovy spisy jakékoli, určitě nejsou příjemné: jsou psány rukou člověka, který dává jako dokonalý osvícenec před vším ostatním přednost principům, o jejichž pravdivosti je přesvědčen, a v tomto přesvědčení jej nezviklá sebevětší utrpení a pošlapaná lidská důstojnost. Švankmajerův Markýz není rouhač, který v hledání vlastních mezí prolamuje společenské, náboženské, etické a biologické normy – v Třískově podání je to prostě taškář, který se od ostatních liší jen trochu rozpustilejším smyslem pro humor. Na rozdíl od ostatních postav se však alespoň dobře baví a černá mše, kterou na svém zámku uspořádá bezesporu patří k nejromantičtějším a nejsladším scénám české kinematografie – i díky obrovským porcím pařížského dortu, které se v jejím průběhu zkonzumují.

Nechci tím říct, že Šílení jsou jen černohumornou selankou ve stylu Brabcova Krvavého románu. Druhá vrstva filmu, kterou tvoří animované sekvence, je děsivá zcela nepokrytě. Rozfázovaná groteska o syrovém mase, které postupně ovládne i prostor Berlotova příběhu, má svoji sílu především v grandiózním finále, kdy se rozkřepčené maso samo rozemele a nechá sezobat v blázinci chovanými slepicemi, aby se pak v závěrečném záběru v podobě kuřecích stehenních řízků objevilo na pultu supermarketu. Symbol masa požírajícího a produkujícího samo sebe je stejně silný jako obraz blázince, který stojí a funguje bez ohledu na to, kdo jej ovládá a jaký režim v něm panuje. Pokud však Švankmajerův film nechtěl tuto hrůzu, která prostupuje našimi ze setrvačnosti žitými životy, jenom ilustrovat, pokud se jí chtěl dotknout a ponořit se do ní, nepodařilo se mu to. Je na to příliš roztomilý a bezpečně schoulený ve své rozpustilosti. Ale musím se přiznat, že vlastně nedokážu říct, zda mě to opravdu mrzí.

Přečteno 7604x

Článek vyšel v časopise Cinepur #43, prosinec 2005.

Sdílejte na Facebook.com

Vytisknout článek

Ohodnoťte článek

Aktuální hodnocení článku
2.8 /5

Hodnocení na škále 0-5, vyšší číslo představuje lepší skóre.


komentáře

    přepište kód:

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #120

#120

prosinec 2018



DALŠÍ ČLÁNKY


DALŠÍ Z RUBRIKY kritika

Příliš sladká země / Sweet Country

Selhání systému / Střídavá péče

Dokonale vyměřený seskok / Mission: Impossible - Fallout

Pokecali ještě parádněji / Chata na prodej

Umírání lidové písně / Studená válka

Filozofie prázdnoty / Climax

Dvojí vědomí černošského policajta / BlacKkKlansman

Zápas s řečí dějin / Jan Palach


POSLEDNÍ ČLÁNKY AUTORA

American Honey / Leporelo sociální lyriky

Saulův syn / Holocaust na výbornou

Steve Jobs / (Sebe)prezentace ve třech jednáních

Dheepan / Obrazy k neuvěření

Následky lásky / Dumy znuděného křížovkáře


RUBRIKY

anketa (23) / český film (78) / český talent (33) / blu-ray (12) / cinepur choice (34) / dvd (121) / editorial (94) / fenomén (70) / festival (78) / fragment (18) / glosa (211) / horizont (29) / hudba (24) / kauza (33) / kniha (114) / komiks (10) / kritika (767) / minikritika (112) / nekrolog (1) / novinka (700) / objev (3) / pojem (36) / portrét (9) / profil (102) / reflexe (24) / report (105) / rozhovor (158) / scénář (4) / soundtrack (41) / téma (873) / televize (96) / tisková zpráva (1) / událost týdne (226) / video (2) / videoart (16) / videohra (58) / web (42) / zoom (153)

Cinepur #43 Tento článek vyšel v časopise Cinepur #43, prosinec 2005

Z obsahu tištěného čísla:

Země mrtvých (Kamil Fila, minikritika)

Dítě / Zkus se neutopit (Jindřiška Bláhová, kritika)

"Moc toho nenajdete..." (Rolf Simmen, glosa)

Šest pohledů na cinefilii (Helena Bendová, téma)

Obchodník se smrtí (Petr Hamšík, minikritika)

Nemáme rádi cinefilii (Zdeněk Holý, téma)

+ více...