Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

O tom, že filmy Petera Jacksona Meet the feebles (1989) a King kong (2005) jsou o tomtéž.

Mashup či bastard pop je hudební nahrávka, která se skládá z dvou nebo více písní spojených dohromady. Často jde o překvapivé odhalení podobnosti rytmu a hudebních postupů mezi avantgardou a plytkým popem. Podobně by se mashupem mohl nazvat mé tvrzení, že Peter Jackson v „punkové“ parodii Meet the Feebles a opulentním remake King Kong používá stejné postupy a hájí stejnou tezi, ba dokonce příběh je v principu velice podobný. Kromě jasných vzorů, které jsou každému filmu specifické (Muppet Show, King Konga z roku 1933) je tématem obou filmů (i) svérázná spekulace o smyslu umění a k inspiračním zdrojům Petera Jacksona je dodat například britský film z prostředí kabaretů Komik z roku 1960.
Filmy Meet the Feebles i King Kong začínají podivně upadlou show v provedení „váženého a uměleckého“ tělesa v potížích. Jestliže Meet the Feebles zpívají „Prasečinky a další atrakce. Dej mi škebličku a nenechám ani kůžičku.“ Ve filmu King Kong je zase 20 děvčat oblečených do peří, běhajících jak poníci. Jackson buduje podobně vypadající zákulisní labyrint divadla (ve filmu King Kong jen na malý moment). Obě mladé hrdinky, Ann Darrow a Lucille, jsou v ohrožení podílet se ještě na čemsi podstatně horším, než je jejich současné (v tomto kontextu počestné a seriózní) angažmá, jež je popsatelné jen slovy z filmu King Kong: „Zahraj roli. Vezmi peníze. A zapomeň, že jsi tam kdy byla.“
V obou filmech režisér s rozkoší nechává existovat papírem šustící žánrové figurky jako je mlčenlivý námořní kapitán Englehorn či vietnamský veterán-narkoman žabák Wynyard, a rozsáhle cituje styl i zápletky vzorů. Především film King Kong si díky velikosti rozpočtu může dovolit přetočit a dotáhnout do logického konce původně studiově natáčené filmy 30. let omezené tehdejší technologií a umístit děj do „reálného“ (tedy vlastně digitálně postaveného) New Yorku. Film Meet the Feebles je poněkud rozostřen mezi 30. léty (doutníky, gangsterské scény z přístavu) a městskou realitou jak ji zobrazuje nový Hollywood sedmdesátých let (Vietnam, porno). Podobnost filmů je i oněch vrcholně zpackaných závěrečných show: jsou soustředěny na jedinou „atrakci“: upoutaného King Konga respektive králíka Harryho (u něj není zcela jasné, čím si toto elitní místo zasloužil), která nakonec spektakulárně selže zhruba v míře dané rozpočtem filmů.
Za pozornost však stojí podivná směs vysokého a nízkého, cynismu a romantického patosu: Jackson je natolik zručný režisér, který vedle sebe staví King Kongovo sblížení s Ann, jeho předsmrtný tanec na ledě v Central parku a brakovost vyvrcholení jejich příběhu. Takto chápáno jde bastard pop a mashup, ale konečně nepřibližuje se tak béčkový Jackson něčemu podstatnému? I přes parodický odstup a hojnost citací nejde dle mého soudu o filmy zcela nevážné. Ann a stárnoucí hvězda show Meet the Feebles Heidy jsou sice pouhé herečky vaudeville (programu se zpěvy a tanci), nelze však upřít, před King Kongem tančící Ann Darrow či Heidy naposled zpívající šlágr In the Garden of love mají určitou vnitřní přesvědčivost a úctyhodnost. Ta je rozpoznána svým nedobrovolným divákem jako cosi autentického: King kong je tancem zaujat a Arthur v Meet the Feebles se vší vážností říká Heidy, která před tím vystřílela většinu souboru: „Slečno Heidi, vím, že jste opravdová hvězda, ale obávám se, že vás budu muset udat.“ Nositelé velkých ideálů a Umění (idealista ježek Robert a autor divadelních her Jack Driscoll) jsou naopak ve svém snažení v oboru i mimo něj po určitou dobu ne zcela úspěšní a často selhávající. Což vede k otázce:

Kdo je hlavní hrdina?

V obou filmech je milostný pár, který překoná všechny nástrahy a dojde svého cíle. V Meet the Feebles je pár Roberta a Lucille zpočátku jedna z vedlejších linií (např. vedle vztahu producenta show Fletche a Heidi). Ve filmu King Kong jsou herečka Ann Darrow a spisovatel a scénárista Jack Driscoll rolemi hlavními. Přesto ale ani jedna z těchto čtyř postav není hybatelem příběhu. Proč je tomu tak? Klíčovým momentem ve filmu King Kong je dialog mezi Jackem Driscollem a režisérem Carlem Denhamem následující po té, co Jack není schopen skočit z odplouvající lodi do vody, aby se mohl věnovat umění:

- Nedělám to pro peníze, Carle. Miluji divadlo.
- To není pravda. Kdybys ho miloval... skočil bys.

Carl Denham je ten kdo skočí, je plně soustředěn na Dílo. Když na Ostravě lebek všichni oplakávají své mrtvé přátele, Carl Denham se strnule dívá na rozbitou kameru, ze které trčí exponovaný filmový pás podobný vyhřezlým střevům. Dá se říci, že Ann Darrow zachráněna z rukou opice nikoliv díky lásce Jacka Driscolla a odvaze jeho přátel, ale protože show must go on a existuje možnost chytit opici a proměnit nezdar v grandiózní úspěch. Obdobně se režisér Sebastian v Meet the Feebles realizuje výlučně vůči show, je v podstatě asexuální postavou (podle některých recenzí homosexuálem), možná cynikem, ale bez nějakých výrazných zlozvyků (o sodomii sice zpívá, ale moc filmového času jí nevěnuje) je posedlý svou prací a výsledkem.
Zdá se, že to co je rozhodující ve světě dle Petera Jacksona, je odhodlání a bezohledný zápal pro tvorbu Díla. Zde se Jackson dopouští asi jedné z nejinteligentnějších a velice cynických úvah o umění. Odhodlání k výkonu je sice nutným, ale nikoliv dostačujícím. „Umělecký“ zápal Carla Denhama je ironizován výslednou show, která není Velkým Uměním, ale jen povrchní prezentací, překonává a poráží obyčejný showbusiness na stejném hracím poli a pouze v kvantitě, nikoliv v kvalitě, či síle umělecké výpovědi.

Je to však konečná odpověď?

Carl je možná je tím, kdo, slovy Jacka Driscolla svoji nezkrotnou schopností zničí vše, co miluje. Podobně je režisér Meet the Feebles Sebastian možná jen hochštaplerem, který si o sobě myslí kdovíco a platí velký kulový, jak tvrdí rozhovor ježkovi Robertovi investigativní novinářka (levicová reportérka) Masařka.
Jenže právě Carl a Sebastian přinutí umělce Roberta a Driscolla podstoupit béčkové finále, které je završením toho žánru, kterým opovrhují: Robert tak v citaci na Zorra mstitele (a dalších mnoho akčních filmů) zachraňuje skokem na laně Lucille za spárů padoucha, aby se stal „oceňovaný fotografem pro dámský časopis“ a Ann Darrow a Jack Driscoll de facto realizují Denhamem navržené finále a doloží klíčovou větu z Denhamovy show To Kráska zabila Bestii.
Robert a Jack se stávají úspěšnými v momentě, kdy z nich jsou akční hrdinové -- vyšší umění jakoby se poklonilo před nižším a oba páry jsou uvězněni uvnitř šestákového příběhu. Jak už bylo řečeno, ve filmu King Kong je Carl Derham ten, kdo skutečně tvoří děj a Příběh. Jak víme z rozhovoru mezi Samem a Frodem z Pána prstenů Příběh je pro Jacksona jediné, co má cenu, protože události dávají smysl teprve jako vyprávěné, jde o formu nesmrtelnosti v lidskou paměti - viz rozhovor Froda a Smíška:

- Zajímalo by mě, jestli se o nás někdy bude zpívat nebo vyprávět.
- Cože?
- Zajímalo by mě, jestli si lidé někdy řeknou: "Poslechněte si příběh o Frodovi a Prstenu."
- A oni odpoví: "Ano, to je jeden z našich nejoblíbenějších."

Děj po titulcích

Jednou z velice dobrých interpretací Pána prstenů je tvrzení, že jde o trilogii o neodvratnosti konce: hodem prstenu do ohně se ukončuje věk hrdinů, i Frodo tak ničí, co miluje. V hlubším slova smyslu v éře po Prstenu není třeba být hrdinou, svět bez prstenu je světem nejen bez Zla, ale i světem bez Dobra, věkem smrtelných lidí. Příběh Společenství se stává bájí z dávných časů a elfové opouštějí Středozemi.
Vzpouru King Konga lze interpretovat jako radikální neslučitelnost divočiny s Řádem, s civilizací: King Kinga lze zabít, ale nikoliv spoutat a udělat z něj atrakcí, je zkrocen jen Kráskou, tedy něčím co, transcenduje a má platnost v obou světech (Ann může být muzikálovou herečkou v NYC i tančit pro opici v divočině). Aby tato transcendující krása talent byla rozpoznatelná, je třeba Opice a Prstenu. Bez ní je Ann pouhou muzikálovou hvězdičkou, jednou ze sboru, je to Frodo bez prstenu, co by odžil svůj banální život v Kraji a nestal by se nesmrtelným skrze Příběh, ve kterém musí být Prsten (King Kong) zničen.
Návrat ze světa báječných Feebles je krutý: jen Sebastian se nakonec stal světově proslulým za román "MASAKR FEEBLES : HRDINSKÝ ČIN JEDNOHO ČLOVĚKA", ale Heidi se vrátila do civilu a nyní pracuje pod novou identitou jako pokladní velkého supermarketu a Robert je fotografem módního časopisu. Možná, že Ann a Jack Driscolle ve světě bez Opice jen zopakují nešťastný osud páru z filmu Nouzový východ (Emergency Road), prostě proto, že Jack, na rozdíl od Carla Derhama, do té vody neskočil. Jakoby si Jackson sám vystavoval obhajobu: dobře Braindead není totéž co Bergmanovy Lesní jahody, ale není za tím vším pulpem, krví, šmírou, ponižováním a tupým opakováním jednoho skeče cosi, co nakonec tu vystavovanou hlubokomyslnost znevažuje a de facto překoná?

■  Přečteno 2668x