Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

K poslednímu Reygadasovu snímku mám hromadu výhrad, přesto je to můj ideál, asi nejsilnější ideál, kinematografie. Vždy jsem měl rád filmy, které dokázaly s médiem filmu pracovat svobodně, zde to především znamená s jeho narativní linií. Příběhy nejsou jen bezprostřední provázanost událostí, časová a prostorová, příčinnostní mašinérie vážící věci k sobě. To je fyzika. Ale pak je lidská příčinnost a ta se odehrává mezi řádky té prvotní mašinérie. Tedy přiblížit se lidské příběhovosti znamená překročit tuto fyzikální mašinérii a dostat se k významům důležitým pro lidskou mysl. Pokud se radikálně osvobodíme od té fyzikální příčinné mašinérie, přestane existovat prostor a čas definovaný vztahy předtím, teď a potom, tím co je nad něčím či pod tím, před tím a za tím. Tak pracuje Reygadas s komponenty svého příběhu v Post Tenebras Lux. Chce-li ukázat, že jeden z hlavních hrdinů umřel, ale že jeho smrt je spíš lidský zmar než tragédie, že to není násilně přerušené kontinuum, přestože zemřel násilnou smrtí, ale spíš to odpovídá mentálnímu nastavení přivlastňujícího si muže, který se nikdy nemůže potkat se svou ženou a život mu utíká, ukáže se budoucnost toho muže, jako by dál žil, ukáže se, že neumírá na střelnou ránu, ale na nemoc, jako by to bylo infekční onemocnění. Čas a prostor nadále nedeterminují příběh, ale slouží k jeho vyjádření. Podobně je to s různými stupni bytí, co je skutečnost, co zdání, co sen, co představa? Opět to není důležité, platí cokoli, existuje cokoli, co pomůže vyjádřit Reygadasovi příběh. Proto domem chodí hyperrealistický neonový ďábel, proto nenávist sama k sobě může vyústit v doslovné utržení si hlavy.
A ty chyby? Druhá strana této svobody a asi málo autokritiky. Některé věci prostě nedávají smysl, klidně bych dělal zkušební projekce vybrané ovšem ne z průměrného diváckého vzorku, ale ze vzorku zkušeného a cinefilního obecenstva. Nehrajme si, že je to určené někomu jinému. Od ostatních si můžeme jen přát, aby takovým filmům dali pokoj, přinejlepším je respektovali tak, jak je to běžné u náročné krásné literatury.

■  Přečteno 3240x