Cinepur / Časopis pro moderní cinefily

Leviatan vítězí aneb Jak dál s Ruskem a jeho umělci

Oto Horák / 14.1. 2015

Leviatan vítězí aneb Jak dál s Ruskem a jeho umělci

Film Andreje Zvjaginceva Leviatan získal prestižní ocenění Zlatý glóbus (v kategorii zahraniční film). Je tak od vítězství Vojny a mír Sergeje Bondarčuka před 45 lety druhým ruským laureátem ceny. Přitom je snímek i v uzším kruhu nominací na Oscara.
Úspěch Zvjagincevova filmu přivítala nejen ruská nezávislá a liberální média (televize „Dožď“, rádio „Echo Moskvy“ aj.), ale musela jej vzít na vědomí i ta oficiální, „putinská“ (např. „Pervyj kanal“ ruské televize, kritik Stas Tyrkin z Komsomolské Pravdy). Je přitom trochu paradoxní, jak se při vyhroceném ruském antiamerikanismu přikládá velký význam americké ceně. Z oficiálních kruhů nelze ovšem čekat žádné gratulace, v nejlepším případě pak mlčení...
Zvláštním se také jeví, že Zvjagincevův film má mít premiéru v ruských kinech teprve v únoru, zhruba třičtvrtě roku po světové premiéře na festivalu v Cannes. Přicházejí navíc zprávy, že minimálně v některých oblastech země to nebude bez problémů: třeba gubernátorka Murmanského kraje se vyslovila proti promítání snímku, neboť se v něm prý pomlouvají "lidé Severu".

UMĚLECKÉ CENY JAKO POLITICKÁ ROZHODNUTÍ

V současném Rusku se kultura stále více politizuje a ideologizuje, jednotliví umělci šikují do různých politických táborů, vyjadřujících často názorové krajnosti. (Jak napsal velký irský básník William Butler Yeats: “Když se věci rozpadají, střed se neudrží.”) Ve dvacátém století tomu tak bylo v této zemi skoro vždy...
Vzpomeňme třeba jen Nobelovy ceny za literaturu. Ruští laureáti byli „horkým bramborem“ nejen pro politické představitele Sovětského svazu, ale i pro švédské poroty, které cenu udělovaly.
V roce 1933 porotci hledali mezi emigrantskými spisovateli takového, který by vyhovoval především politickým kritériím. U Dmitrije Merežkovského vadily konzervativní náboženské názory a sympatie k Mussolinimu, u Marka Aldanova pravděpodobně nedostatečná “ruskost” (byl Žid), volba padla tedy na Ivana Bunina – pouhou shodou okolností také nejlepšího spisovatele z těch tří. Stalinské Rusko nereagovalo, šlo přece o emigranta, tedy „zrádce“...
V roce 1958 byla Nobelova cena udělena Borisi Pasternakovi, což bylo další evidentně politické rozhodnutí. Oceněn totiž nebyl ani tak vynikající básník, ale autor v zahraničí čerstvě vydaného politicky kontroverzního románu Doktor Živago. V Chruščovově SSSR následovala zuřivá kampaň, v níž se starému spisovateli vyhrožovalo nucenou emigrací, takže Pasternak nakonec byl přinucen cenu odmítnout.
V následujících letech se porota snažila tento průšvih zahladit a rozhodnutí „kompenzovat“. Neoficiálně sondovala v Sovětském svazu možné reakce na kandidáty: navrhla takto třeba Konstantina Paustovského, který však byl z Kremlu pro své liberální postoje vetován (ačkoli měl být pominut pro nedostatečné literární kvality). Nakonec cenu dostal v roce 1965 Michail Šolochov, v té době už dávno nikoli aktivní spisovatel, ale oficiální literární a politický potentát. Navíc své jediné hodnotné dílo, románovou epopej Tichý Don, nejen v pozdějších vydáních sám ochotně cenzuroval, ale pravděpodobně i napsal jen částečně (část románu je zřejmě spíše zredigovaným textem jiného autora).
V roce 1970 následovala volba Alexandra Solženicyna, který byl v té době v SSSR již nejen zakázaným autorem, ale politickým oponentem číslo 1. Rozhodnutí porotců přišlo nedlouho po vydání velkých románů Rakovina a V prvním kruhu na Západě a stalo se opět „případem“, neboť spisovatel cenu osobně nepřevzal v (zřejmě oprávněné) obavě, že by jej režim nepustil zpět.
Poslední Nobelova cena za literaturu byla udělena ruskému autorovi (byť Židovi a píšícímu částečně již anglicky) Josifu Brodskému v roce 1987. Vzhledem k začínající „perestrojce“ a „glasnosti“ byly reakce v SSSR smíšené, od krajně negativních z kruhů KGB až po opatrně vstřícné ze strany některých představitelů liberální inteligence.

Podobné lavírování a politicky motivované verdikty do jisté míry provázejí i historii udělování Oscarů ruským tvůrcům (v kategorii za „nejlepší cizojazyčný film“). Prvním oceněným filmařem byl v roce 1968 Sergej Bondarčuk za Vojnu a mír. Toto monumentální dílo je nepochybně řemeslně dobře zvládnuto a neprotiví se ani slavné Tolstého předloze, nicméně nelze nevidět, že je dílem oficiálně protežovaného režiséra, který měl na Západě pomocí velkolepé podívané vytlačit nepohodlné tvůrce jako byli Andrej Tarkovskij a Sergej Paradžanov. Není náhodou, že jejich vrcholné snímky, z hlediska filmových dějin originálnější a nepoměrně významnější než Bondarčukův akademický výtvor, Oscara nikdy nezískaly...
Západní politika „d´étante“ vyžadovala i v oblasti kultury nějaké to vstřícné gesto vůči Sovětskému svazu a tak – po jistém kompromisu, který představoval v roce 1975 sovětsko-japonský film režiséra Akiry Kurosawy (a spoluscenáristy, nezávislého spisovatele “v mezích zákona” Jurije Nagibina) Děrsu Uzala – obdržel Oscara v roce 1980 snímek Jurije Meňšova Moskva slzám nevěří. Šlo o bizarní rozhodnutí, jež spíše odráželo momentální politický zájem USA (ale i prostou zvědavost tamní veřejnosti) o dění v „exotickém“ Sovětském svazu (jenž však mezitím vtrhl do Afghánistánu), než kvality snímku, umělecky průměrného, filmařsky nemoderního a naplněného nanejvýš banální „komunální“ kritikou.
A tak se zatím jediným ruským držitelem Oscara, který alespoň částečně věrohodně reflektoval moderní ruské dějiny (byť i s faktickými zjednodušeními a s nepříjemným „romantickým oparem“), stal snímek Nikity Michalkova Unaveni sluncem. Byl oceněn v roce 1994, kdy se to už v Rusku smělo (a spíš byly filmovým problémem peníze)...
Leviatan tak má šanci – nyní díky Zlatému globu snad posílenou – být zatím nejsvobodnějším a nejpravdivějším ruským filmem, který Oscara obdrží. Uvidíme...

MOCENSKÉ CENTRUM ZASAHUJE DO KULTURY

Podle Hannah Arendtové je totalitární takový režim, v němž jediné mocenské centrum ovládá prostřednictvím jemu přímo podřízených institucí a společenských organizací (“převodových pák”) celou společnost. Přitom mocenským centrem může být buď úzký kruh vedoucích činitelů (typu “politbyro”), v němž ovšem jeden z nich má vedoucí postavení, nebo samostatně jednající jedinec, vůdce. První typ se v Rusku uplatňoval za Lenina, Chruščova nebo Brežněva, druhý za Stalina.
V dnešním Rusku se všechny mocenské nitky sbíhají do rukou jediného člověka, prezidenta Vladimira Putina. V tomto smyslu je jeho srovnání se Stalinem zcela na místě. (Není tím pochopitelně řečeno, že oba politici používali stejné metody...) Osamocené svobodné enklávy (včetně několika nezávislých tiskovin, internetu, povolených organizací) jsou nyní v Rusku tolerovány jen jako “Potěmkinova vesnice” a jen potud, pokud jsou slabé a neohrožují mocenský monopol vůdce a jeho přisluhovačů. Kdykoli mohou být – většinou ekonomickými nástroji, šikanováním (viz příklad televize Dožď či divadla politické satiry “Teatr.doc”, které přišly za podivných okolností o své původní prostory), či dokonce kriminalizováním – udušeny...
Dobrodružná politika Vladimira Putina, vedoucí ke ztrátě respektu a postavení Ruska v mezinárodních vztazích, má značné dopady i na oblast kultury. Kriticky naladění umělci (filmaři a/či herci Andrej Smirnov, Alexandr Sokurov, Jurij Norštejn, Andrej Proškin, Boris Chlebnikov, Marina Razbežkinová, Alexej Popogrebskij, spisovatelé Ljudmila Ulická, Viktor Jerofejev, Boris Akunin, Vladimir Sorokin, veterán ruského rocku Andrej Makarevič aj.) a vůbec nezávislí intelektuálové (historik Andrej Zubov aj.) jsou podezírání z “nevlasteneckých” postojů, různě ostrakizováni, poškozováni a zakřikováni.
Za této situace vynikne důležitost mezinárodního ocenění Andreje Zvjaginceva, filmaře, jenž sice šetří publicisticky kritickými vystoupeními, ale ve své tvorbě prokazuje svobodymyslnost a nezávislost na strukturách moci. Ve svém filmu bezezbytku a brilantně naplnil podtitul slavné knihy Thomase Hobbese Leviathan neboli o podstatě, zřízení a moci státu církevního a občanského a aktualizoval její původní obálku, na níž je státní suverén, třímající v jedné ruce meč a v druhé biskupskou berlu a koncentrující také moc výkonnou, zákonodárnou a soudní. Film je vlastně polemikou s tezemi knihy, jež v současnosti - a nejen v Rusku - ožívají...
Rozhodnutí udělit cenu Zvjagincevovi je významné tím spíš, sledujeme-li osud projektu Petera Greenawaye Ejzenštejn v Guanajuatu, jemuž hrozí ztráta podpory ze strany ruské státní filmové organizace Gosfilmfond, neboť si režisér dovolil ztvárnit homosexuální (či možná bisexuální) orientaci slavného umělce. Nebo při vědomí jak dopadl záměr režiséra Kirilla Serebrennikova na film o Čajkovském, jemuž ruské ministerstvo kultury odmítlo finanční podporu. Zdůvodnění bylo přitom podobné jako u Ejzenštejna: nelze připustit propagaci homosexuality, zvlášť když prý oba umělci homosexuály nebyli. (Ruskému ministru kultury Medinskému k tomuto tvrzení nebrání fakt, že existují desítky Čajkovského dopisů – především jeho bratrovi –, v nichž se celkem otevřeně ze své orientace vyznává.) Pokud film o Čajkovském v Rusku nakonec přece jen vznikne, bude se nepochybně podobat 45 let starému snímku Igora Talankina (a spoluscénáristy Nagibina) Čajkovskij, v němž se soukromý život skladatele hrubě překrucuje a falšuje.
I v Rusku se bohužel najde řada umělců, kteří se nejen cenzuře (opírající se o volně vykladáný zákon) podřizují, ale aktivně k ní přispívají. Jurij Arabov (mj. Sokurovův spolupracovník) nejenže přepracoval svůj původní “vadný” scénář podle nového zadání, ale posléze dokonce absurdně nařkl "šiřitele" zpráv o Čajkovského homosexualitě z “maloměstských pomluv” (za což jej pochválil sám ministr kultury). Naum Klejman, ruský filmový odborník, speciálně pak na Ejzenštejna (jenž se ovšem z něj v minulosti poněkud nepřesvědčivě pokoušel udělat Stalinova kritika), nyní říká, že je “hloupé a netaktní se hrabat v osobním životě lidí”, přičemž nerozlišuje samoúčelnou a voyeuristickou bulvarizaci lidského soukromí a nutnou reflexi osobních dispozic, sklonů a životních osudů velkých umělců.

Liberální umělecké kruhy i instituce v západních státech nemohou nad situací v Rusku a jeho kultuře jen bezmocně krčit rameny. Pokud budou tamní cenzurní praktiky a tvrdé vyžadování autocenzury po tvůrcích, jakož i tlak na vytváření nacionalisticky až šovinisticky vyznívajících děl ze strany státu pokračovat a získají systematický ráz, myslím že je na místě začít uvažovat o přerušení jakékoli spolupráce s oficiálními ruskými kulturními organizacemi. (Vzpomeňme v této souvislosti z minulosti bezzásadových a nepříliš šťastných styků některých západních spisovatelských organizací se Svazem spisovatelů SSSR, organizací fakticky a formálně podřízenou Komunistické straně SSSR a reprezentující její zájmy, a nikoli spisovatelů...) Mohlo by jít o jakousi obdobu ekonomických sankcí vůči Rusku, uvalených za jeho bezprecedentní porušení mezinárodního práva na Krymu a v Donbasu. Z takových sankcí není nikdo nadšený, jsou však jedinou možnou odpovědí na pohrdání demokratickými a civilizačními zvyklostmi, ba i základními principy humanity ze strany současných ruských mocipánů, konkrétně pak Vladimira Putina.
Svobodná a velká ruská kultura a nejlepší ruští tvůrci nejrůznějších názorů a umělecké orientace musí být ve světě vítáni se zájmem, podanou rukou a bez lavírování a "taktických" ohledů...

  Přečteno 5084x


komentáře

   přepište kód:    

POSLEDNÍ ČÍSLO

Cinepur #112

#112

srpen 2017


DALŠÍ ČLÁNKY V BLOGU AUTORA: Oto Horák

Solidarita s Olegem Sencovem

Inženýři lidských duší se opět činí

Kieślowski o sobě a filmu

Thriller o lidské slabosti a vypočítavosti

Leviatan vítězí aneb Jak dál s Ruskem a jeho umělci

Neznámí hackeři a slovo o cenzuře

Umění ekonomické transformace a rozdělení státu

Umění předání a odolání moci

Odvaha k správnému rozhodnutí

Volba mezi dvěma špatnými rozhodnutími


DALŠÍ ČLÁNKY Z BLOGU

Post Tenebras Lux (Zdeněk Holý)

Všichni už jsou v televizi… (Zdeněk Holý)

Suits/Kravaťáci (Zdeněk Holý)

Jsme už zase v láhvi od octa? (Ondřej Čapek)

Hysterický seriál aneb Newsroom po první sérii (Zdeněk Holý)

Co tu ještě dělá Bond?! (Zdeněk Holý)

Jihlava 2012/3 – Myšlenky na pyžamo v národních barvách (Jan Kolář)

Jihlava 2012/2: Řachanda na fotbale a umění v krimu (Jan Kolář)

Jihlava 2012/1 - Oxymoróny: pozdní počátky a obrazy - gesta (Jan Kolář)

Co je za kvalitou Quality TV? 3. (Zdeněk Holý)